Wybierz wersję językową:

Glamúr

A

Amikor a kocsmában szóltak, hogy jó lenne kezdenem magammal valamit, mert már nem győzik összesöpörni a levedlett szőrszálaimat, akkor komolyan elgondolkoztam az életemen. Korábban a lakótársam is említette, hogy zavarják a mosogatóban talált lábszőreim, de úgy voltam vele, hogy maximum elköltözik, viszont törzskocsmát nehezebb találni, mint lakótársat, úgyhogy sürgős lépésre szántam el magam.

Felhívtam anyukámat, hogy adjon valami tanácsot, de ő nem tudott a telefonhoz jönni, mondta a titkárnője, mert épp kuncsafttal volt. Anyukám egy könyvelőirodában dolgozott egyébként, ahol kapuzárási pánikos családapákat tanít adót csalni. Megterhelő munka volt, de szerette csinálni, mert látta, hogy az ügyfelei milyen boldogok a szolgáltatásától. A város középvezetői egymásnak adták irodájának kilincsét, odaadó munkájával az ország legkeresettebb  könyvelőirodájává tette a céget. Persze néha volt egy kis súrlódása a törvénnyel, az állami szervezetek könyvelését ugyanis soha nem vállalta el, mert, mint mondta, “nem kurvának álltam”. Ők viszont ezért megharagudtak rá, de elég volt egy-egy vissza nem térítendő szívességgel síkosítani az ügymenetet itt-ott, hogy soha ne jussanak el az ügyei a bírósági szakaszba. Elfoglalt asszony volt, na, így nem csoda, hogy kevés ideje maradt rám, de azért a titkárnőjével megüzente, hogy egyek sok gyümölcsöt, mosakodjak rendszeresen, és takarodjak el a drogériába venni egy adag gyantát.

Én egy szófogadó lány vagyok, meg anyám egyébként is kétszer annyi ideje nő, mint én, szóval hiszek neki az ilyesmiben, és már hívtam is a díleremet. Ő leüvöltötte a fejemet, hogy ne telefonba beszéljek neki a gyantáról, hát nem tudom-e, hogy lehallgatja a NÉBIH, amiért a múltkor szépségvitamint adott el valamelyik ott dolgozónak heroin helyett. Amikor megpróbáltam elmagyarázni neki, milyen fontos problémáról van szó, egy kicsit megenyhült, és elmondta, hogy azt a fajta gyantát, ami nekem kell, a Rossmannban is meg tudom venni. Hát, nem is tudom, szabadkoztam, nem szoktam én Rossmannba járni, de aztán a dílerem megnyugtatott, hogy mindenki szokott, csak nem vallják be. Egyébként is, a múltkori adag füvet véletlenül épp egy Glamour magazinba csomagolta nekem, használjam nyugodtan a kuponokat belőle. Majd meglátom, hogy nem lesz semmi baj.

Így hát elindultam a Rossmannba, a Glamour-t a pulcsim alatt rejtegetve, kapucnimat felhúzva, napszemüvegben, nehogy valaki felismerjen. Mit fognak rólam gondolni a barátaim, ha kiderül, hogy ilyen helyekre járok? Szorongásom csak még jobban fokozódott, amikor rájöttem, hogy éppen a Glamour-napok kellős közepébe csöppentem, és a Rossmann tele volt sötét alakokkal. A fogkrémes állvány mögött két kamasz egy Essence szemhéjpúdert kapart ki a dobozából, majd az egyik egy plasztik hűségkártyával akkurátus csíkokba rendezte az anyagot, amit összecsavart szórólapokon keresztül szívtak fel szőrtelenített orrlyukaikba. Kicsit hátrább egy egész óvodás csoport rágózott a mosókapszulákon, míg az óvónők szájából hanyagul lógott egy-egy füstölgő szempillaspirál. A bolt közepe felé kisebb tömeg gyűlt össze, akik két műfogsorrögzítővel összeragasztott öregasszony birkózását nézték, miközben kedélyesen iszogatták a micellás arctisztítót.

De az igazán kemény arcok a bolt végébe szorultak. Ők már végképp nem adtak a látszatra, Bourjois-s cc-krémmel töltött ampullák és fecskendők között fetrengtek, önkívületi állapotban. Lehelletük bűzlött a Chaneltől, az ajkaik kiszáradtak az ínyükbe dörzsölt Estée Lauder pirosítótól. Ahogy átléptem közöttük, egy különösen rossz állapotban lévő könyvelő felkönyökölt, és kiokádott egy Lush-os fürdőbombát, ami végigpattogott az üzleten, undorító ilang-ilangszagú nyálkanyomot hagyva maga után. Itt, a lecsússzott krémmániások között találtam meg végül a gyantát, ami a félhomályban is megbízható kék derengéssel jelezte, hogy radioaktív anyagok vannak benne, amik megoldják majd a problémámat. Elindultam a zsákmánnyal a pénztár felé, és bár útközben majdnem elkapott egy hidratáló arcmaszkokat viselő bűnbanda, végül a kuponok segítségével kiszabadultam, és megfogadtam, hogy csak végszükség esetén jövök még egyszer ilyen lezüllött környékre.

Hazaérve gyorsan elszívtam egy jointot az ijedtségre, majd bezárkóztam a fürdőbe, hogy kipróbáljam a gyantát. Nem volt gyakorlatom benne, ezért elég egyenetlenül vittem fel a ragacsot, és csak a harmadik papírcsíkot sikerült rendesen rátapasztani. Villanyt sem mertem kapcsolni, nehogy a lakótársam rájöjjön, mit művelek; a sötét fürdőben csak a bal lábam kékes derengése szolgáltatott némi fényt. Amikor egy hirtelen mozdulattal, ahogy a dobozon írták, megrántottam a papírcsíkot, egy nagy sávban felszakadt a bőröm, és a kispriccelő vér vörösre színezte a fürdőszobát. Természetesen fájt, de a fájdalom mögött volt valami furcsa vibrálás, ami nem hagyott békén. Letéptem egy második csíkot is, majd egy harmadikat, egyre közelebb és közelebb kerülve a katarzishoz. Tudtam, hogy elég csak egy kicsit mocskosnak lennem, hogy soha többet ne kelljen a lábszőröm miatt aggódnom.

De nem sejtettem, hogy a gyantázás mennyire addiktív folyamat. Ahogy a vérveszteségtől bódultan feküdtem a fürdő padlóján, éreztem a kékes derengést, és a gyanta szagát. Egy kicsi még nem árthat, gondoltam, és a hónaljamra is kentem az anyagból, és letéptem onnan is a bőrt. A fájdalom mindent elfeledtetett velem, de nem tartott elég sokáig; ahogy elhalványult, rögtön bekentem a szeméremdombomat, és letéptem azt is. Az egész zegzugos bőrfelület egyszerre szakadt le, és soha olyan boldog és gondtalan nem voltam, mint akkor. Önkívületben téptem le a bőrömet, minden utolsó cafatot, a vértől és szövetnedvtől lucskos húsomba pedig a M.A.C. őszi kollekciójába tartozó “Velvet Matte Heroin” árnyalatú rúzst és Maybelline korrektort masszíroztam, aztán elveszettem az eszméletemet.

Amikor magamhoz tértem a csurom vér fürdőben, a tükör elé vonszoltam magam. Nem hittem el, amit láttam, hát persze, gondoltam, biztos belélegeztem a gyanta gőzét, és még mindig hallucinálok tőle, mert ez nem lehet. De a tükörképem nem hazudott, továbbra is kitartóan bámult rám üres könyvelőszemével, rágta fonnyadt könyvelőajkait, nyújtogatta tömzsi könyvelőnyakát. Kiderült, hogy a rendezett, alkoholista külső alatt a lelkem mélyén végig könyvelő voltam. De így nem mehettem ki az utcára. Felhívtam anyukámat, ő mégiscsak sokkal régebb óta könyvelő, mint én.

A tanácsa egészen kézenfekvő volt.

Így most én is a könyvelőirodában dolgozom, ahol ő, kapuzárási pánikos családapákat, középvezetőket, néha egy-egy politikust tanítok az adócsalás művészetére. Nem egyszerű munka, de hamar meg lehet szokni, és piszok jól hoz a konyhára. A részlegvezetőnk sem rossz ember, csak néha ver meg minket, de akkor se rosszból, és egész kevés pénzünket veszi el. Bőven marad annyi, hogy beiratkozzak a Corvinus egyetemre nemzetközi könyvvizsgáló szakra, és ha majd elvégeztem, elmegyek a KPMG-hez vagy a Deloitte-hoz, igazi nagykutyákkal, például olajsejkekkel, fegyverkereskedőkkel, és fintech startupperekkel kokettálni. Abban van az üzlet, a nemzetközi közgazdaságban! Szép életem lesz.

Glamúr

K

Keď v krčme vyhlásili, že by som so sebou už mala dačo spraviť, lebo nestíhajú po mne zametať opadané chlpy, vážne som sa zamyslela nad svojím životom. Aj môj spolubývajúci mi pred časom hovoril, že ho chlpy z mojich nôh v kuchynskom dreze vyrušujú, ale vravela som si, maximálne sa odsťahuje, ibaže ťažšie je nájsť si kmeňovú krčmu než spolubývajúceho, preto som sa odhodlala na nevyhnutný krok.

Zavolala som mamičke, nech mi dá nejakú radu, ona teraz nemôže zdvihnúť telefón, vravela sekretárka, lebo má práve kunčafta. Mamička inak pracuje v učtárni, kde otcov rodín trpiacich krízou stredného veku učí robiť daňové podvody. Bola to vyčerpávajúca práca, ale robila ju rada, lebo videla, akí sú klienti v jej službách šťastní. Vedenie mesta si na jej kancelárii podávalo kľučku, vďaka nej sa táto učtáreň stala najvyhľadávanejšou v krajine. Občas mala, pravda, nejaké nezhody so zákonom, účtovníctvo štátnych organizácií totiž nebrala, lebo, ako hovorila, “nie som tu za kurvu”. Tie sa na ňu za to hnevali, no keď chceli, aby sa ich prípady nikdy nedostali na súd, stačilo chod udalostí sem-tam podporiť nejakou pozornosťou, ktorá sa nedala odmietnuť. Bola to skrátka zaneprázdnená žena, nečudo, že jej na mňa ostávalo málo času, po svojej sekretárke mi však stihla odkázať, aby som jedla veľa ovocia, pravidelne sa umývala a nech už aj švihám do drogérie kúpiť si balík prírodnej živice.

Som poslušné dievča, navyše, moja mama je ženou dvakrát dlhšie ako ja, takže jej v týchto veciach verím a hneď som aj volala svojmu dílerovi. Ten na mňa nakričal, aby som mu o živici nerozprávala do telefónu, či neviem, že ho odpočúva ŠVPS, lebo minule niektorému z jej pracovníkov predal namiesto heroínu vitamínové tabletky. Keď som sa pokúsila vysvetliť mu, že ide o dôležitý problém, trochu zmierlivejšie povedal, že ten druh živice, ktorý potrebujem, sa dá kúpiť aj v déemke. To ani neviem, vravím zarazene, nezvykla som chodiť do déemky, ale potom ma môj díler upokojil, že každý tam chodí, len to neprizná. A naozaj, naposledy mi trávu náhodou zabalil do časopisu Glamour, vraj kupóny z neho môžem pokojne použiť. A uvidím, že žiaden problém nebude.

Tak som sa teda vybrala do déemky, Glamour som šupla pod pulóver, na hlavu natiahla kapucňu a nasadila slnečné okuliare, nech ma náhodou niekto nespozná. Čo si o mne budú myslieť kamaráti, keď zistia, že chodím na takéto miesta? Pocit úzkosti sa len vystupňoval, keď sa ukázalo, že som, vkročiac do obchodu, vhupla rovno do rozbehnutých dní Glamour.  Déemka bola plná temných indivíduí. Za stojanom so zubnými pastami dvaja tínedžeri vyškrabkávali z dózičky Essence púder na viečka a vernostnou kartou rozdeľovali mátro na akurátne lajny, ktoré potom cez nosné dierky, pomocou zrolovaných letáčikov, vťahovali do seba. Trochu vzadšie stála celá škôlkárska trieda a žuvala pracie kapsule, učiteľkám ledabolo viseli z úst dymiace špirály na mihalnice. Kdesi uprostred sa zišla väčšia partia a sledujúc zápas dvoch starien, zlepených fixačným krémom na zubné protézy, pobavene popíjala micelárnu pleťovú čistiacu vodu.

Najtvrdšie ksichty sa utiahli do zadného kúta predajne. Tie sa už vôbec nestarali, či si ich niekto všíma, úplne odpálené sa váľali medzi ampulkami a striekačkami naplnenými krémami Bourjois a CC. Dych im páchol po Chaneli a zvýrazňovač Estée Lauder, ktorý si votreli do ďasien, im celkom vysušil pery. Keď som cez nich prekračovala, jeden obzvlášť zle vyzerajúci účtovník sa oprel o lakte, vygrcal bombu Lush, šumivú guľu do kúpeľa, a tá potom skackala krížom cez celú predajňu, zanechávajúc za sebou odpornú slizkú stopu s arómou ylang-ylang. Práve tu, medzi rozvalenými kozmetikmaniakmi, som nakoniec našla prírodnú živicu, ktorá mi aj v pološere spoľahlivým modrým jasom naznačovala, že obsahuje rádioaktívne látky, tie vyriešia všetky problémy. Zamierila som s korisťou k pokladni, cestou ma takmer dolapila zločinecká banda s hydratačnými pleťovými maskami na tvárach, napokon som sa však za pomoci kupónov vyslobodila a zaprisahala som sa, že na takéto skazené miesta prídem už iba v najnutnejšom prípade.

Keď som prišla domov, rýchlo som si dala joint proti úľaku a potom som sa zamkla v kúpeľni, aby som vyskúšala živicu. Nemala som s ňou skúsenosti, preto som lepkavú hmotu nanášala nie veľmi rovnomerne a až tretí prúžok sa mi nalepil poriadne. Neodvážila som sa ani zažať svetlo, aby môj spolubývajúci nebodaj nezistil, čo vystrájam; v tmavej kúpeľni poskytoval aké-také svetlo iba modrastý svit mojej ľavej nohy. Keď som, ako písali v návode, rýchlym pohybom strhla papierový prúžok, na hodnom kuse som si natrhla kožu a striekajúca krv zafarbila kúpeľňu na červeno. Jasné, bolelo to, ale za tou bolesťou som cítila akési zvláštne vibrácie, ktoré ma nenechali na pokoji. Strhla som aj druhý prúžok, potom aj tretí, katarzia bola na dosah. Vedela som, že stačí byť iba chvíľku šmudlou, a už nikdy viac nebudem musieť s chlpami na nohách bojovať.

Netušila som však, akú vášeň v človeku proces použitia živice prebúdza. Po toľkej strate krvi som ležala omámená v kúpeľni na dlážke, no stále som vnímala  tú vôňu a modrý svit. Ešte trochu, veď mi to nemôže zaškodiť, myslela som si, natrela som si zo živice aj pod pazuchu a opäť som si strhla kožu. Bolesť mi pomohla zabudnúť na všetko ostatné, trvalo to však iba krátko; preto, len čo vyprchala, natrela som si ešte Venušin pahorok a strhla som si aj ten. Zriasená pokožka sa mi odtrhla celá naraz, nikdy som nemala taký pocit šťastia a bezstarostnosti ako v tej chvíli. V extáze som si postrhávala aj posledné franforce kože, do mäsa zaliateho krvou pod dusnou vlhkou tkaninou som si vmasírovala rúž z jesennej kolekcie M.A.C. s odtieňom “Velvet Matte Heroin”, k tomu Maybelline korektor. A potom som stratila vedomie.

Precitla som v kúpeľni plnej krvi a dotackala som sa pred zrkadlo. Neverila som pohľadu, ktorý sa mi naskytol, jasné, myslela som si, určite som sa nadýchala živicových plynov a ešte stále z nich halucinujem, toto predsa nie je možné. Tvár v zrkadle však neklamala, aj naďalej na mňa vytrvalo zízala prázdnymi účtovníckymi očami, hrýzla si scvrknuté účtovnícke pery, naťahovala zavalitý účtovnícky krk. Ukázalo sa, že pod upraveným alkoholickým zovňajškom som v hĺbke celej svojej duše komplet účtovníčkou. Takto som však na ulicu vyjsť nemohla. Zavolala som teda mamičke, ktorá je, ako vieme, účtovníčkou oveľa dlhšie než ja.

Jej rada bola celkom rukolapná.

A preto teraz pracujem v tej istej učtárni ako ona, aby som otcov rodín v kríze stredného veku, vedúcich pracovníkov a občas aj nejakého politika, učila umeniu daňových podvodov. Nie je to jednoduchá práca, ale dá sa na ňu rýchlo zvyknúť, navyše sakramentsky dobre vynáša. Ani vedúci nášho úseku nie je zlý človek, bije nás len občas a nie so zlým úmyslom, berie nám iba málo peňazí. Ostáva nám v pohode toľko, že sa môžem zapísať na univerzitu, odbor audítorstvo odborných kníh, a keď ho raz ukončím, pôjdem robiť do KPMG alebo Deloitte, k ozajstným žralokom, napríklad k naftovému šejkovi či k obchodníkovi so zbraňami, alebo budem koketovať s fintech-startupistami. Tam je biznis, v medzinárodnej ekonomike! Budem mať krásny život.

prel. Eva Andrejčáková

Glamur

K

Kiedy w barze powiedzieli, że powinnam coś ze sobą zrobić, bo mają już dość ciągłego zamiatania moich kłaków, zaczęłam porządnie zastanawiać się nad swoim życiem. Już wcześniej współlokatorka wspominała, że irytują ją moje włosy z nóg zalegające w wannie, ale wyszłam z założenia, że najwyżej się wyprowadzi, zaś o ulubioną knajpę znacznie trudniej niż o kompana do płacenia czynszu. Postanowiłam więc natychmiast podjąć odpowiednie kroki.

Zadzwoniłam o poradę do mamy, ale nie mogła podejść do telefonu, jak powiedziała sekretarka, była właśnie z klientem. Tak w ogóle, moja mama pracuje w biurze księgowym, gdzie przykładnym mężom i ojcom w kryzysie wieku średniego daje lekcje z oszustw podatkowych. To obciążająca robota, ale mama ją kocha, widząc, ile przyjemności dostarczają delikwentom jej usługi. Swoim oddaniem uczyniła z firmy najpopularniejsze biuro rachunkowe w kraju, miejscy urzędnicy średniego szczebla ciągle mijają się tam w drzwiach. Wiadomo, mama czasem ociera się o granice prawa, dlatego też nigdy nie bierze zleceń od instytucji państwowych, jak mawia: „kurwą to ja nie jestem”. Nie raz się o to burzyli, ale zawsze wystarczyła jakaś drobna, bezinteresowna przysługa, żeby nadać poślizg tej czy innej sprawie i nie trafić przed sąd. Mama zawsze miała ręce pełne roboty, trudno więc się dziwić, że nie starczało jej czasu dla mnie, jednak przekazała mi przez sekretarkę, żebym jadła dużo owoców, myła się porządnie i natychmiast smarowała do drogerii po żywicę.

Jestem córką, która zawsze dotrzymuje słowa, a że moja mama jest kobietą dwukrotnie dłużej niż ja, ufałam jej w takich kwestiach i od razu zadzwoniłam do mojego dilera. Ten wsiadł na mnie z pyskiem, że żywica to nie sprawa na telefon, czy nie wiem, że Krajowy Urząd Bezpieczeństwa Łańcucha Żywnościowego ma go na podsłuchu, odkąd jednemu z jego pracowników zamiast heroiny sprzedał suplement diety dla urody. Kiedy wreszcie wyjaśniłam powagę sytuacji, spuścił nieco z tonu i powiedział, że żywicę, której potrzebuję, dostanę choćby w Rossmannie. No nie wiem, opierałam się, raczej nie robiłam tam zakupów, ale diler zapewnił mnie, że wszyscy tam chodzą, tylko się nie przyznają. Zresztą ostatnio działkę trawki zapakował mi przez przypadek do magazynu „Glamour”, mogę więc skorzystać z zamieszczonych tam kuponów. Zobaczę, może to rzeczywiście nie jest kiepski pomysł.

Poszłam więc do tego Rossmanna, numer „Glamour” chowając pod bluzę. Żeby nikt mnie nie rozpoznał, naciągnęłam kaptur na głowę i założyłam okulary przeciwsłoneczne. Co o mnie pomyślą znajomi, jeśli wyjdzie na jaw, że bywam w takich miejscach? Jeszcze większy niepokój poczułam, kiedy się okazało, że trafiłam akurat w sam środek Dni z „Glamour” i cały Rossmann roił się od podejrzanych typów. Za regałem z pastami do zębów dwie nastolatki wydłubywały z kasetki cień do powiek marki Essence, później jedna z nich wyjęła kartę stałego klienta i podzieliła nią proszek na równe kreski, po czym zwiniętymi ulotkami wciągnęły to wydepilowanymi nosami. Nieco dalej cała grupa przedszkolaków żuła kapsułki do prania, a z ust ich opiekunek niechlujnie zwisały kopcące się tusze do rzęs. Głębiej w sklepie zebrał się mniejszy tłum osób w najlepsze sączących płyn micelarny i oglądających zapasy staruszek, przyklejonych do siebie preparatem mocującym do protez.

Lecz prawdziwie twardzi zawodnicy zgromadzili się przy tylnych regałach. Ci to już nie dbali o żadne pozory, do nieprzytomności tarzali się wśród ampułek i strzykawek wypełnionych kremem cc od Borjouis. Ich oddech zalatywał perfumami Chanel, a usta mieli spierzchnięte od wcieranego w dziąsła pudru Estée Lauder. Kiedy przechodziłam obok, jakaś księgowa w szczególnie kiepskim stanie akurat wsparła się na łokciach i wyrzygała bombę do kąpieli Lush, która potoczyła się przez cały sklep, zostawiając za sobą strużynę o obrzydliwym zapachu ylang-ylang. I tu, wśród ściętych z nóg maniaków drogeryjnych znalazłam wreszcie moją żywicę. Niebieska poświata jej opakowania nawet w półmroku kusiła obietnicą, że zawarte w środku materiały radioaktywne rozwiążą w całości mój problem. Ruszyłam z łupem do kasy, jedynie po drodze niemal padłam ofiarą bandy złoczyńców ukrywających swe prawdziwe oblicza pod maseczkami nawilżającymi, ale ostatecznie zdołałam się uwolnić, w czym pomogły mi kupony. Obiecałam sobie wtedy, że już tylko w ostateczności zapuszczę się znowu w takie zdeprawowane środowisko.

Żeby opanować nerwy, po powrocie do domu zjarałam szybko jednego jointa, a później zamknęłam się w łazience, by wypróbować żywicę. Nie miałam w tym wprawy, więc dość nieporadnie rozdzieliłam od siebie pierwsze listki i dopiero za trzecim razem udało mi się porządnie przykleić plaster. Bałam się nawet zaświecić lampę, nie chciałam, by współlokatorka domyśliła się, co wyprawiam, za źródło słabego światła służyło mi jedynie matowoniebieskie lśnienie na lewej nodze. Kiedy gwałtownym ruchem, jak było napisane na opakowaniu, zerwałam plaster, na całej jego długości pękła mi skóra, a tryskająca krew zbryzgała wszystko w łazience. Zabolało, oczywiście, ale prócz bólu poczułam jeszcze dziwne wibracje, które nie dawały mi spokoju. Nałożyłam i zerwałam jeszcze jeden plaster, później kolejny, będąc coraz bliżej osiągnięcia katharzis. Wiedziałam, że wystarczy niewielkie poświęcenie, a już nigdy nie będę musiała przejmować się owłosionymi nogami.

Skąd jednak mogłam przypuszczać, że depilowanie żywicą będzie takie uzależniające. Siedziałam na podłodze całkiem zamroczona od utraty krwi, docierało do mnie jedynie niebieskie, migotliwe światło i zapach żywicy. Nie zaszkodzi jeszcze trochę, pomyślałam i plastry przykleiłam pod pachy, również zrywając je ze skórą. Z bólu zapomniałam o bożym świecie, ale nie trwało to długo, kiedy doszłam do siebie, paskiem do depilacji potraktowałam także wzgórek łonowy. Odpadł stamtąd cały pofałdowany płat skóry, a ja nigdy nie czułam się taka rozanielona jak wówczas. W amoku obdzierałam się ze skóry, usuwałam jej każdy najmniejszy strzęp, zaś w ociekające krwią i płynem tkankowym ciało wcierałam pochodzącą z jesiennej kolekcji kosmetyków MAC szminkę o odcieniu Velvet Matte Heroine oraz korektor Maybelline. A później urwał mi się film.

Kiedy wreszcie oprzytomniałam w ociekającej krwią łazience, wstałam i z trudem dowlokłam się do lustra. I nie mogłam uwierzyć w to, co w nim ujrzałam. No jasne, pomyślałam, musiałam nawdychać się oparów z żywicy i nadal mam halucynacje, nie może być inaczej. Ale moje odbicie nie kłamało, uporczywie wlepiało we mnie oczy typowej księgowej, zagryzało wyschnięte na wiór usta typowej księgowej, kręciło grubą szyją typowej księgowej. Okazało się, że w głębi duszy, pod płaszczykiem przyzwoitej alkoholiczki byłam najzwyklejszą księgową. I jak tu miałam wyjść na ulicę, pokazać się ludziom. Zadzwoniłam do mamy, w końcu siedzi w księgowości już parę ładnych lat.

Jej wskazówka była całkiem oczywista.

Przyjęłam się do pracy w biurze rachunkowym, gdzie wypalonych zawodowo i znudzonych życiem osobistym mężczyzn, urzędników średniego szczebla, a czasem i polityków uczę trudnej sztuki oszustw podatkowych. Nie jest łatwo, ale idzie się przyzwyczaić, no i jest z tego niezły hajs. Kierownik działu nie jest najgorszy, tylko czasem nas bije, ale nie chce dla nas źle, no i nie bierze wcale dużej prowizji. Mnie wystarcza akurat, żeby zapisać się na studia ekonomiczne, na specjalizację z audytu międzynarodowego. A kiedy już zdobędę dyplom, pójdę do KPMG albo Deloitte kokietować prawdziwie grube ryby, na przykład szejków naftowych, handlarzy bronią i startupowców z działki FinTech. Gospodarka międzynarodowa, tam jest prawdziwy biznes! Moje życie będzie piękne.

 

Przełożył Daniel Warmuz

Glamůr

K

Když mi v hospodě řekli, že bych se sebou měla něco dělat, protože už nikoho nebaví zametat ty moje chlupy všude kolem, musela jsem se nad svým životem vážně zamyslet. Už před časem to vlastně zmiňovala i moje spolubydlící, že ty moje chlupy v umyvadle nejsou nic moc, ale to jsem přešla s tím, že se v nejhorším odstěhuje, jenže nová štamgast hospod se hledá hůř než nová spolubydlící, takže jsem se rozhodla pro okamžité řešení situace.

Zavolala jsem matce, aby mi poradila, ale ona nemohla přijít k telefonu, její sekretářka mi řekla, že zrovna něco řeší s klientem. Matka pracuje jako účetní a pomáhá vystresovaným otcům od rodin s daňovými čachry. Je to náročná práce, ale ona ji vykonává ráda, neboť vidí, jak jsou její zákazníci spokojeni s jejími službami. Dveře se u ní netrhnou, střední manažeři stojí fronty, její práce dělá z její firmy jednu z nejvyhledávanějších účetnických společností v této zemi. Samozřejmě občas se objeví nějaké ty opletačky se zákonem, do účetnictví státních organizací se taky moc nehrne, sama říká „nejsem přece prodejná “. Ale mají na ni ťafku, a k tomu je potřeba občas tu a tam podmáznout toho a toho, aby se ty věci nedostaly do soudního řízení. Byla to vždy velmi vytížená a tak není divu, že se jí nedostává příliš času na mě, a tak mi jen přes sekretářku vzkázala, ať jím dost ovoce, pravidelně se myji a skočím si do drogerie pro depilační vosk.

Jsem poslušná dívka, taky uznávám, že matka je ženou už tak dvakrát tak dlouho jako já, prostě na tu její sekretářku v lecčems dám, a tak jsem hned zavolala svému dealerovi. Ten mě seřval, abych do telefonu nezmiňovala vosk, protože ho odposlouchává Národní Kontrolní Úřad, proto tam taky dal ňáký zkrášlovací sračky vitamíny místo heroinu. Když se mi konečně podařilo mu vysvětlit, o problém jak velké závažnosti se jedná, trošku roztál a sdělil mi, že ten typ vosku, co potřebuju, si můžu koupit třeba v Rossmannu. No, to úplně nevím, začala jsem se vytáčet, do Rossmanna moc nechodím, a tak mě můj dealer musel uklidnit, že tam chodí všichni, jen to moc nepřiznávají. Navíc mi poslední objednávku trávy zabalil do časopisu Glamour, takže aspoň využiju kupóny. Sama uvidím, že je to úplně v pohodě.

A tak jsem se vydala do Rossmanna, pod svetrem jsem žmoulala Glamour, kapuci staženou přes hlavu, sluneční brýle na očích, hlavně ať mě nikdo nepozná. Co by si asi pomysleli kámoši, když by zjistili, že chodím na taková místa? Moje obavy jen prohloubilo zjištění, že v Rossmannu jsou zrovna Dny Glamouru a slídí po něm mnoho všelijakých existencí. Za regálem se zubními pastami dvě puberťačky vyškrábaly z krabičky oční stíny Essence, aby si pak matroš za pomocí jedné z věrnostních kartiček úhledně urovnaly do lajny a vyšňuply ho přes smotaný reklamní leták do svých vypálených nosních dírek. O kus dál skupinka předškoláků žvýkala kuličky do koupele a paním učitelkám z koutků ústy nedbale visely dýmající kartáčky od řasenek. Uprostřed krámu se shromáždila skupinka popíjející micelární vodu a pozorující zápas dvou starších dam, které se do sebe zaklesly zubními protézami.

Ty nejdrsnější typy se soustředily do zadní časti obchodu. Tam už se nic nepředstíralo, třásly se tam mezi stříkačkami a ampulemi plnými Bourjois CC krému, v zcela odevzdaném stavu. Z jejich dechu byl cítit Chanel, jejich rty byly vysušené Estée Lauder tvářenkou, kterou si zuřivě vetřely do dásní. Když jsem mezi ně vešla, jedna opotřebovaná účetní se nazdvihla na loktech a zvrátila koupelovou bombu Lush, ta se rozletěla po obchodě a zanechala po sobě hlenovitou stopu a příšerný ylang-ylang zápach všude kolem. Tady, mezi maniakálnimi ženštinami jedoucími v krémech, jsem konečně našla svůj vosk, který obrázkem na krabičce jasně signalizoval, že jedná o radioaktivní materiál, se kterým se dají vyřešit všechny problémy světa. Se svojí kořistí jsem se vydala ke kase, a i když mě cestou málem dostal gang hydratačních pleťových masek, nakonec jsem se za pomoci kupónů vysvobodila a slavnostně si slíbila, že do této prokleté zóny se vydám už jen v posledním tažení.

Doma jsem si rychle dala jointa na uklidnění a zavřela se do koupelny, abych odzkoušela tu slavnou depilaci. Nejsem v tom moc zběhlá, takže se mi vosk párkrát slepil ještě před aplikací na nohu a až třetí pruh se mi podařilo pořádně přiložit. Radši jsem se ani neodvážila rozsvítit, aby mě spolubydlící nepřistihla, v tmavé koupelně svítila jen bledá namodralá záře mé holé levé nohy. Když jsem prudkým pohybem, přesně podle návodu, odtrhla papírový pruh, s ním celý i celý kus kůže a prýštící krev zabarvila koupelnu do ruda. Samozřejmě to dost bolelo, a kromě bolesti jsem cítila i takové zneklidňující brnění. Odtrhla jsem druhý pruh, a pak třetí, a každým škubnutím se blížila víc a víc ke katarzi. Věděla jsem, že by stačilo být ještě o malinko špinavější, a už bych se nikdy o to, jestli mám nebo nemám oholené nohy, nemusela starat.

Netušila jsem ale, jak moc je depilace návyková. Když jsem ležela v kaluži krve na podlaze koupelny, cítila jsem namodralé brnění a vůni vosku. Ještě troška mi už neuškodí, pomyslela jsem si, a přiložila jsem si další pás, tentokrát do podpaždí. I odtud jsem si strhla kůži. Bolest znovu vše přehlušila, ale netrvalo to dlouho, a jakmile jsem se vzpamatovala, namazala jsem si i podbřišek a znovu trhla. Podařilo se mi odtrhnout celý klikatý kus kůže naráz, a byla jsem tak šťastná a bezstarostná jako nikdy. V deliriu jsem si strhávala kůži, kousíček po kousku, a do krví a tělesnými moky potřísněného břicha jsem si vmasírovávala tvářenku odstínu „Velvet Matte Heroin“ z podzimní kolekce M.A.C a korektor od Maybelline, abych následně ztratila vědomí.

Když jsem se v koupelně plné krve zase probrala, dovlekla jsem s k zrcadlu. Nemohla jsem věřit tomu, co jsem spatřila, musela jsem se nadýchat výparů vosku a depilačních pryskyřic, a teď z toho mám vidiny, jinak to není možné. Ale zrcadlo nelže a dál z něj na mě civěla prázdným pohledem účetní , hryzala se do vyschlých úzkých rtů účetní, natahovala hloupý účetnický krk účetní. Ukázalo se, že pod spořádaným exteriérem mladé alkoholičky jsem až do morku kostí vlastně účetní. Takhle jsem nemohla vyjít na ulici. Zavolala jsem matce, která přece jen byla účetní už dávno přede mnou.

Její rada byla velmi prostá.

A tak teď i já pracuji v účetní kanceláři, kde předávám své umění daňových úniků vystresovaným otcům od rodin, středním manažerům, a sem tam i nějakým politikům. Není to snadná práce, ale člověk jí rychle přivykne a něco mu z ní i kápne. Náš vedoucí oddělení není špatný chlap, bije nás jen občas, a i tak to nemyslí zle, ostatně okrádá nás jen trochu. Už mi chybí jen to, abych se zapsala na ekonomku na obor mezinárodní účetní a až studium dokončím, nechala se naverbovat k velkým hráčům jako jsou KPMG nebo Deloitte, možná přímo k nějakým ropným magnátům, prodejcům zbraní, nebo do fintech startupu. Jo mezinárodní obchod, tam to jede! Budu mít hezký život.

Přel. Lenka Kubelová

Zobacz inne utwory autora->
Zobacz inne utwory w tym języku->