Wybierz wersję:

Náplava

<

Jste všichni ztracená generace.

Gertruda Steinová Ernestu Hemingwayovi

DÍL PRVNÍ

1

Jura Tkačuk přece jen postavil šálek čaje na stůl a přistoupil k oknu, aby se podíval, co se to venku děje. Do okna v kuchyni svítilo březnové slunce. Jura přimhouřil oči. Byl zrovna čtvrtek a on byl už od oběda doma.

Už asi půl minuty koutkem oka pozoroval podezřelý ruch před protějším přírodovědným lyceem. Nechtělo se mu vstávat, zvědavost ale nakonec zvítězila. Asi pozdě. Jura ze svého prvního patra jenom zahlédl, jak za roh domu zachází deset patnáct puberťáků. První už zmizeli, a ti vzadu zvedali ruce nad hlavu a něco křičeli. Skandovali. Jako by sami sebe povzbuzovali, zabručel.

Chtěl se vrátit ke stolu dřív, než mu vystydne čaj, vtom ale z lycea vyběhla Marija Fedorivna.

„Já vás znám! Já si vás pamatuju!“

Marija Fedorivna na výrostky stařecky zamávala pěstí. Nebo to přece jenom byly děti?

Zpoza rohu se ozvaly posměšky a hýkavý smích. „Hy-hy-hy-hý!“ Tak nějak. Horší než husí kejhání. Když se jim mění hlas, smějou se příšerně, pomyslel si Jura. I můj Serhij. Úplně z toho běhá mráz po zádech.

A brzo se tímhle děsem nakazí i mladší Voloďa. Dva puberťáci v domě. Brr. Jura se pro sebe zasmál.

Marija Fedorivna se dole vykřičela, otočila se a ztěžka se odšourala zpátky do budovy lycea. Nohy se jí v kolenou ohýbaly do stran, to bylo vidět i přes silnou hnědou sukni, která stařeně sahala do půlky lýtek. Marija Fedorivna byla Jurova sousedka z přízemí. Dostala kdysi byt jako domovnice a teď bydlela s dospělým synem.

Co to v tom lyceu vlastně dělá? Asi vrátnou. Nebo uklízečku? Jura sousedku zdravil, ale o její život se moc nestaral. Víc se zajímal o jejího syna Kolju. Tenhle Kolja nic viditelného nedělal, pomalu se upíjel, a když byla matka zrovna v práci, chlastal a pořádně nahlas si k tomu pouštěl muziku. Nejhorší to bylo, když měla Marie Fedorivna noční. To pak musel Jura leckdy sejít do přízemí a dlouho bušit a kopat do dveří s nadějí, že Kolja je ještě ve stavu ho uslyšet a zvuk ztlumit.

Jura oknem sledoval, jak Marija Fedorivna pomalu došla od vrat ke školní budově. Podívala se na stožáry, které stály vedle jednopatrového domu z tmavých cihel. Pokývala hlavou a vešla dovnitř. Jura zvedl oči. Na jednom stožáru visela státní vlajka. Jura zavrtěl hlavou a vrátil se ke stolu. Čaj byl hodně sladký, tak jak to měl rád. Stihl ale už vystydnout. Povzdechl si, vylil ho do dřezu a postavil konvici na sporák, aby si znovu ohřál vodu. Jak můžeš ten vařící čaj pít, říkala mu vždycky Olja. Usmál se.

Jura vypadal na svůj věk mladší, obzvlášť když se usmíval. A když se ještě navíc zrovna oholil, nehádal by mu nikdo víc než pětatřicet. Byl usměvavý, stejně jako jeho žena. Pohyboval se lehce a s věkem jenom trochu vysychal, na váze nepřibíral. Vlasy měl dál zlatavé a rysy v obličeji pravidelné. Ženské z něj pořád byly celé pryč, dokonce i o hodně mladší. Jura to věděl a líbilo se mu to, nic jiného ale od cizích žen nepotřeboval. Jedině Olja. Zaflirtovat si někde v práci mohl, ale něco víc – proč? Aby se pak celý život trápil a lhal? Jemu je dobře i s jeho Oljou, a to jsou spolu už jak dlouho? Nějakých osmnáct let. Nebo devatenáct? Bude se jí muset zeptat. Hm, a Olja je taky doteď v perfektní formě. A přitom pro to dokonce ani nic nedělají. Dobré geny. Mají štěstí.

Kolja dole pustil muziku. Došlo na nejhorší scénář. Ozvala se písnička Je válka. Sama o sobě nebyla tak špatná. Jura skupinu Bi-2 sám trochu poslouchal. Jenomže Kolja si tuhle písničku pouštěl pořád dokola, a válka pokračovala a pokračovala a pokračovala celé hodiny. Jura si s Oljou (a dokud se ještě dalo normálně mluvit se starším synem, tak i s ním), dělal ze souseda legraci:

„Hele, zase je válka.“

A představovali si, jak si Kolja znovu a znovu pouští tu písničku, usedá do křesla pod reproduktory, tiskne zuby, svírá pěsti, sedí, chvěje se a snaží se nenapít. Nakonec si ale stejně nalije sklenici. A válka je prohraná.

Jednou ráno šel Jura do továrny a div nezakopl: Kolja ležel na schodech, natažený přes celou schodovou podestu. Kdovíproč neležel u sebe v přízemí, ale u Tkačuků přede dveřmi. A protože podesty jsou ve starých sovětských panelácích malé, museli se tisknout ke zdi a bezvládné tělo opatrně překračovat.

Pak zase začal Kolja v celém jejich a vedlejším vchodě odmontovávat kliky. Marija Fedorivna zrovnana týden odjela k sestře na vesnici. Ještě než se syn pustil do cizích klik, odnesl do sběru všechny její hliníkové hrnce. Když se Marija Fedorivna vrátila, se všemi se vyrovnala a syna přesvědčila, aby se šel léčit. Jenže mu to moc dlouho nevydrželo.

„Tati,“ uslyšel Jura z kuchyňských dveří.

„Ano?“

Když se obracel od čajníku, trhnul hlavou, protože se čelem div neuhodil o digestoř. Kuchyně jsou v sovětských dvoupokojových panelákových bytech také maličké. Že z toho nedostaneme klaustrofobii, pomyslel si Jura.

Ve dveřích stál Voloďa, mladší syn. Přece jenom je malý a vychrtlý, pomyslel si znovu Jura. Nejspíš za to můžou ty komplikace, kvůli kterým proležel celé léto po nemocnicích. Pořád to na něm je poznat. Nebo že by prostě rozhodly geny?

To Serhij už bude vyšší než Jura. Je i svalnatější, po dědovi. A po své mámě. Hnědé oči a černé obočí, pravý Ukrajinec. Vybral si to nejlepší. No, ne tak úplně, potlačil úsměv Jura.

Voloďa si to vynahrazuje intelektem. Pravda, je to humanoid, jak Jura ironicky říkal lidem, kteří se věnují humanitním oborům. Říkal tak i Voloďovi, to když mu pokládal hloupé otázky o technice. Voloďa má zjevně radši jazyky a historii. Serhij ne. Pravda, není moc jasné, co má Serhij vlastně rád. Říká, že by chtěl být inženýrem jako jeho rodiče. K čemu to ale dneska je? Kdo bude v téhle zemi za dalších pět let potřebovat inženýry? A je v téhle zemi potřeba vůbec někdo? Možná by bylo lepší, kdyby odsud byl Jura vypadl. Teď už je pozdě. Třeba vystudují a včas vypadnou děti. Nutit je k tomu ale nebude. Ať se rozhodnou samy.

„To si můžeš číst, i když je dole válka?“

Jura ukázal palcem k podlaze, kde si soused už po třetí pouštěl písničku. A to byl teprve začátek.

Voloďa s nepřítomným výrazem jen mávl rukou:

„Hele, tati, a co to je,“ podíval se do otevřené knihy, „agarofobie?“

„Agaro-? Asi agora-?“

„Jo. Takhle.“

„Agorafobie. Strach z veřejnosti. Nebo prostě z otevřeného prostoru.“

„Hm.“

Voloďa upřel oči do knížky, zapomněl poděkovat a odešel zpátky.

„Hlavní náměstí ve starém Řecku,“ dodal směrem k synovým zádům Jura. „Bývala tam shromáždění. Říkalo se jim agora.“

„Ahá!“ obrátil se k otci Voloďa. „A já si říkal… Dík.“

Synův obličej zazářil radostí z porozumění. Juru těšila jeho vlastní erudice. Už když byly děti malé a celá rodina se dívala na Kolotoč, Jura vždycky správnou odpověď uhodl mnohem rychleji než soutěžící. Přitom není žádný humanoid, ale inženýr.

„Opak je klaustrofobie.“

Voloďa přikývl, otočil se a za chůze se znovu začetl. Jura se obrátil ke své konvici. Mezi otcem a synem celou dobu čněl roh rozloženého stolu. Když někdo do kuchyně vcházel nebo vycházel, musel se natočit bokem a zatáhnout břicho, aby o ten roh nezavadil.

Klaustrofobie je tu aktuálnější, pomyslel si Jura a úkosem pohlédl na digestoř, která se znovu ocitla nebezpečně blízko jeho čela. Ve čtyřech ve starém paneláku. A to ještě polovinu bytu zabírá nezbytná obývací stěna. Samozřejmě plná křišťálu.

U nich v Bílém Sadu je tím křišťálem zavalené celé město. Teď sice Bilosadmaš pracuje jenom tři a půl dne v týdnu, ale přece jen tam něco platí. Byly doby, kdy platili tím křišťálem.

Tchyně Natalija Serhijivna se křišťál, který dostala místo výplaty, pokoušela prodávat na tržišti, ale v Bílém Sadu je Bilosadmaš největší podnik ve městě, takže křišťálu tam mají jako smetí. Někdo vyrážel na kšefty s křišťálem vlakem, většina se na to ale vykašlala. Jura žádný obchodník nebyl. Ještě že Olja pracuje ve státní Správě telekomunikací, tam výplatu vždycky dostávali v penězích. A taky jim pomáhá tchyně. V polovině devadesátých let vydělávala Natalija Serhijivna na tržišti víc, než brali Jura s Oljou dohromady. Jinak by musel jet do Moskvy, pracovat na stavbě. Nebo na sever, těžit ropu. Od nich z dílen takhle za výdělkem odjelo plno lidí.

Jura se zaposlouchal. Že by? Tentokrát měli štěstí. Alkoholik Kolja svoji válku vypnul.

Voda v konvici se začala vařit. Jura si zalil nový velikánský hrnek. Krátce se poradil sám se sebou a usoudil, že když už má nový hrnek čaje, tak může: nalil si další půldecku moldavského koňaku, ukrojil si plátek citrónu, vypil koňak, snědl citrón, sedl si k oknu, přimhouřil v jarním slunci oči a začal pít horký sladký čaj. Pohoda.

2

Serhij Tkačuk si hlasitě říhl a Kokos se zasmál. Kokos stál se svým mladším bratrem uprostřed skupiny několika výrostků. Serhij se na něj podíval a v duchu se už poněkolikáté podivil, jak moc se vážně podobá kokosu. Nebyl tlustý, ale oblý, skoro kulatý. Pleť na obličeji měl špatnou, posetou hrbolky, zvlášť na tvářích. Jako skořápka kokosu.

„Kokosi, pojď sem,“ přivolal ho Serhij. „Ty taky, Maidene.“

Maiden byl hubený, připomínal sušenou rybu. Když rychle šel a rozmachoval u toho rukama, zdálo se, jako by měl propadlý hrudník.

Serhij řekl potichu, aby to mladší neslyšeli:

„Takže hlavně rychle. Fotr je doma, mohl by se něčeho domáknout.“

„Jaktože je do hajzlu doma?“ řekl Maiden. „Dyť je čtvrtek.“

„Kurva.“

„Náš je taky doma,“ přikývl Kokosův bratr, který se přece jen přikradl a nenápadně poslouchal. „Dělaj teď jenom tři dny v tejdnu.“

Kokosův táta taky pracoval v Bilosadmaši, ale s tím Serhijovým se nebavil. Serhij si odplivl:

„Co se tu motáš?“

Mladý Kokos si taky odplivl. Svému bratrovi se nepodobal: byl hubený a měl odstávající uši. Chodil ale, jako by byl bůhvíjaká vazba: s rozpřaženýma rukama, jako by mu překážely svaly, a nohy stavěl daleko od sebe. Proč chodí jako podělanej, zeptala se Serhije jednou máma. Teď si na to vzpomněl a zasmál se:

„A co ty tví mrňousové? Nepodělaj se?“

Malý Kokos si odplivl:

„Sejdem se u ořechu,“ odpověděl a chůzí kulturisty odkráčel ke svým. Mávl rukou a mládež se vydala za roh paneláku.

„Řekni mladýmu, ať se klidní,“ řekl Kokosovi Serhij. „A dej mi cigaretu.“

„Mu to říkám pořád.“ Kokos vytáhl krabičku.

Serhij si vzal dvě cigarety. Jednu strčil za ucho a druhou si hned připálil. Přikrýval ji přitom složenými dlaněmi: zvedal se vítr. Podíval se na oblohu. Vrcholky povadlých, ještě holých topolů se kývaly. Serhij silně potáhl. Byla to jejich první akce a on měl trému, i když se k tomu nepřiznával. Proto taky tak sjel mladýho Kokosa.

„Šéfe?“ zeptal se Maiden.

„Co je?“ trhl sebou Serhij.

„Šéfe, a kdo bude dávat bacha?“

„Ty děcka od mladýho Kokosa.“

Za dvě minuty vystrčil hlavu mladý Kokos, schovaný za rohem starého pětipatrového cihlového domu, a mávl rukou. Serhij odhodil napůl vykouřenou cigaretu:

„Jdeme,“ a mezi zuby ironicky procedil „Přátelé-vlastenci.“

To je taky debilní oslovení, „příteli“, ušklíbnul se Serhij. Už je na čase, aby z toho pitomýho Plastu[1] vypadl. Třeba si dá říct i Maiden. A Kokos ať si tam zůstane, cha.

„Šéfe, máme si zakrejt ksichty?“ zeptal se Maiden.

„Já si ho zakreju, fakt nepotřebuju, aby mě fotr poznal.“

Kokos si tvář nezakrýval. Serhij a Maiden si za chůze ovázali obličej šátky bilosadského fotbalového klubu Mašbud. Jejich místní oligarcha Ihor Nahovicyn je frajer. Fabriku sice nechává jet na půl plynu, ale na klub nedá dopustit. Malí kámoši mladého Kokosa věřili, že Mašbud je nejlepší a mistři nejsou jenom proto, že horníci z Doněcku podplatili všechny rozhodčí. Stejně za ty krtky hrajou samí Brazilci a jiní cigoši. Fakt je, že Nahovicyn do Mašbudu taky nedávno koupil jednoho Brazilce. To kluky štvalo.

Ukázalo se, že za barákem pod ořechem už čeká asi deset kluků. Přišli z druhé strany.

„Vole, takoví mrňousi,“ řekl Maiden.

Polovina z nich přes obličej taky měla fanouškovské šátky s nápisem Bílý Sad.

„Nazdar!“ řekl Serhij.

„Nazdar. Nazdar, šéfe,“ řekl.

„Jste připravený nandat to čmoudům?“

„Vždy připravení,“ odpověděl jeden z kluků.

Naznačil pionýrský pozdrav a dva další se rozesmáli. Kokos zahučel:

„A mamince to nevykecáte?“

Všichni tři si jako na rozkaz odplivli a jeden tiše řekl:

„Běž s tim někam.“

„Dělá si srandu,“ vmísil se do toho Serhij. „Kokosi, proč je do hajzlu nenecháš?“

„V klidu.“

„Hlavně se s ničim nepárat.“

„Jasný,“ řekl za všechny kluk, který předtím odpálkoval Kokose.

„Tak vpřed.“

Vyrazili od baráku a přes dvorky se vydali k přírodovědnému lyceu. Serhij si našel otevřené místo a přimhouřil oči. Podíval se vpravo, na jejich okno. Od okna to k lyceu bylo třicet metrů, před ním ale rostla jeřabina. I když byl strom ještě holý, měl husté větve. Serhij se zahleděl na lesknoucí se okno, za nímž byla na pohled tma. Nedokázal rozeznat, jestli tam nesedí fotr a nechlastá ten svůj moldavský koňak. Chacha, dělá, že má rád čaj. Každýho panáka zapíjí. Blbeček. No a co, tak ho uvidí.

Skupinka proklouzla napůl otevřenou brankou na dvůr lycea. Rychle došli ke stožáru s vlajkou Ázerbájdžánu. Vedle něj visela ukrajinská vlajka – trochu ponižující sousedství.

Přírodovědné lyceum v Bílém Sadu trochu sponzorovala Alijevova ázerbájdžánská vláda. Byl to propagandistický projekt Hejdara Alijeva, ve kterém pokračoval i jeho syn a následovník Ilham Alijev. Ázerbájdžánský projekt ale nezabíral na všechny. Třeba Serhij, Maiden, Kokos i mladší kluci z party byli přesvědčení, že to je vlajka Arménie. No, jak to říct. Moc o tom nepřemýšleli: když šéf řekl, že to jsou čmoudi, tak to jsou čmoudi. Mezi Ázerbájdžánci a Armény pro ně nebyl žádný rozdíl.

Mladý Kokos vykoukl zpoza rohu:

„Šéfe!“

Serhij se pohybem brady a pohledem zeptal: Co?

„Hoďte sebou. Marfa už se valí.“

„Maidene, dělej.“

Maiden, který z nich byl nejhubenější a nejmrštnější, se pokusil vylézt na stožár. Hubeným tělem se přitiskl k hladkému kovu, klouzal ale dolů. Serhij a Kokos ho vysadili k dolnímu kolečku lanka, kterým se vytahuje vlajka. Kolečko bylo tak vysoko, že se k němu ze země nedalo dostat bez žebříku. Ale Maiden už tam byl. Zachytil se za něj krajem chodidla, jednou rukou se držel stožáru a druhou zatáhl za lanko. Vlajka Ázerbajdžánu se svezla dolů. Články mechanismu zběsile zaskřípěly. Vysoký pronikavý zvuk, který člověka nutí vtáhnout hlavu mezi ramena.

„Co to děláte?!!“

Maiden sebou trhl a překvapením se div nepustil stožáru.

Ve dveřích stála vrátná. Jeden z kluků zatím stihl ázerbájdžánsky psanou tabulku, která visela na budově školy, vyzdobit svastikou.

Maiden ještě jednou zatáhl za lanko a kolečka se znova rozvřeštěla. Strhl vlajku, hodil ji na zem a sám skočil z dvoumetrové výšky. Přistál jako žába: doširoka roztáhl nohy a dosedl na zem v podřepu,, až se rukama dotkl země. Z nízkého startu hned proběhl brankou za partou. Námahou mu až hučelo v uších.

Partu Maiden dohnal dvěma skoky.

Serhij zvedl strženou vlajku a vyběhl, pak se ale otočil k Marfě. Marija Fedorivna souseda nepoznala, protože měl šátek. Serhij se taky trochu lekl, a aby to na něm nebylo poznat, rozchechtal se jí do tváře. Takhle: „Che che che che!“ Připadalo mu, že jeho smích je nelítostný, nemilosrdný, výsměšný a kdovíjaký ještě. A hlavně velice mužný.

„Já vás znám! Já si vás pamatuju!“ křičela za nimi Marfa.

Kecá, pomyslel si Serhij. Ale trochu znervózněl.

Teď, když už byli dál, šli demonstrativně pomalu. Ustupovali organizovaně. Serhij už překonal „ostřelovanou zónu“, jak tomu říkal. Místo, kde ho fotr mohl zahlédnout z okna.

Kluci začali skandovat „Bílý Sad! Bílý Sad! Bílý, bílý, bílý!“

A pak už rovnou:

„Vyjebat s čmoudama! Vyjebat s čmoudama!“

Svůj pokřik si předělali z těch fotbalových, na způsob „vyjebat s krtkama“ (o sousedech, doněckých hornících), „ukroše do koše“ (o fotbalistech a fanoušcích z hlavního města), „vyjebat s židama“ (o týmu z Oděsy) a tak dál. Cizí fanoušci měli podobný pokřik i o Bílém Sadu. Nestál ale za nic. „vymlátit vidláky“? Co to jako má být? Bílý Sad je velké průmyslové město. Jinak se klubu z Bílého Sadu mezi fanoušky říkalo „traktoristi“, protože tamní strojírenský závod kdysi vyráběl traktory, známé po celém SSSR. Pokřik ale lépe zněl s pádnějším slovem vidláci.

Když kluci vyšli z dvorů na bulvár, přestali skandovat. Serhij nesl ukořistěnou trofej pod bundou. Zavedl partu do opuštěné průmyslové zóny, kde byly v dobách před krizí garáže nebo možná autoopravna. Ostatní za ním prošli kolem betonových pilířů, kde dřív stála vrata. Podél drolící se cihlové zdi se dostali na betonový plácek s dírou, nad kterou se kdysi opravovaly náklaďáky. U zdi se povalovaly útržky novin, protože do garáží se občas chodilo na záchod. Díra byla do půlky zaplněná hnědou vodou, smíchanou s motorovým olejem.

Serhij hodil vlajku do kouta a se zdánlivou lhostejností, aby se před mladšími patřičně vytáhl, si rozepnul poklopec a jako první se na ní vymočil. Po něm totéž udělali Kokos, Maiden, malý Kokos, pak mladý, co odpálkoval Kokosa, a nakonec zbytek mladších kluků. Některým to nešlo – zrovna se jim nechtělo, a ostatní z nich měli srandu.

Původně chtěli ázerbájdžánskou vlajku spálit, nikdo ale nevěděl, jak špinavý mokrý hadr zvednout, a tak ho nechali ležet tam, kde byl.

„Brzo zase něco podniknem,“ loučil se Serhij u východu z garáží s kluky. „A bude to drsnější.“

Mládež s mladým Kokosem vyrazila směrem do centra. Drželi se v houfu, aby si připadali silnější.

„Školka to je,“ řekl Kokos, který je sledoval pohledem.

Serhij usoudil, že tím má na mysli jejich akci, a honem řekl:

„Tohle byl jenom test. Budem dělat hustší věci.“

Ve třech se vydali přes dvory domů. Serhij zastrčil ruce do kapes a mlčel. Na Maidena je spoleh, říkal si. Na mladého Kokosa taky. Ale starý Kokos, tím si nejsem jistý. Kamarádíme se už dávno, není to ale ono. Aby si ještě neřekl, že to tady chce mít na povel on.

Kokos se ohlédl na Serhije:

„Šéfe, slyšíš?“

„Co je?“

„Proč jsi nepřived svýho bráchu?“

Serhij ironicky pozvedl obočí.

„Vovu? Ten akorát leží v knížkách.“

3

Voloďa Tkačuk slyšel, jak táta někomu otevírá dveře. Šel zrovna s knížkou do kuchyně, aby se ho zeptal, jakého náboženství byli Mongolové, když ve 13. století zaútočili na Kyjevskou Rus. Muslimové, buddhisté, nebo pohani?

Ve dveřích stál neznámý muž ve světle šedém svetru s hnědými kosočtverci a obnošených hnědých kalhotách.

„… vidíte přece na lyceum z okna?“ dokončil větu.

„Ano,“ přikývl otec. „Viděl jsem je. Víte, samotnému se mi to nelíbí. Půjdete dál?“

„Děkuju, ale musím zajít i do ostatních bytů,“ odmítl muž a pohlédl mu přes rameno. „A to je váš syn?“

Táta se otočil:

„Ano. Voloďo, to je pán od policie. Neviděl jsi z pokoje, kdo lyceum počmáral svastikami? Neslyšel jsi nějaké výkřiky?“

Voloďa pocítil, jakse mu protahuje tvář. Díval se otci přímo do očí.

„Ne, četl jsem si ve sluchátkách.“

„Jasně,“ obrátil se otec k okrskáři.

Policista si zapisoval otcovy odpovědi. Nejdřív formální: příjmení, jméno, jak dlouho tu bydlí, kde pracuje, co všechno viděl.

„A vy jste někoho z nich poznal?“ zeptal se okrskář.

„Ne. Já si dětí moc nevšímám,“ zasmál se otec.

Policista se podíval nejdřív na tátu a potom na Voloďu. Otec se znovu zasmál.

„No, cizích dětí, tak jsem to myslel.“

Okrskář se ze zdvořilosti krátce zasmál a psal dál. Desky s papírem tiskl ke zdi v úrovni obličeje a tak, vertikálně, psal. Voloďa si pomyslel, že to musí být strašně nepohodlné. To samé si pomyslel i otec:

„Určitě nepůjdete dál? U stolu to budete mít pohodlnější.“

„Ne, děkuju.“

„Promiňte, a jak že se… nerozuměl jsem vám.“

„Poručík Chrypun. Ivan Vasyljovyč.“

„Rád vás poznávám. Jurij Vasyljovyč.“

„To jste říkal.“

Okrskář Chrypun byl zdrchaný muž s unaveným nažloutlým obličejem. Ze svetru s kosočtverci mu vylézal límeček košile. Po obou stranách čela měl velké kouty, které se mu leskly potem.

„Kolik jich bylo a jakého věku?“ zeptal se.

„Viděl jsem jich asi… é… osm. Ale část jich už byla za domem.“

„Jo,“ policista rychle psal do protokolu, který tiskl ke zdi. „A věk?“

„No… tak čtrnáct patnáct.“

„Hm?“

Otec vycítil policistovy pochybnosti a ještě jednou se zamyslel:

„Vlastně… většině bylo spíš dvanáct třináct. Starších bylo jenom pár.“

„Aha,“ ožil policista. „To vrátná říkala taky.“

Rychle psal do protokolu. Voloďa si pomyslel: je rád, že svědkové říkají víceméně to samé, má to tak jednodušší. Vypadá to, že své práce má plné zuby. Nikoho samozřejmě hledat nebude. Táta to hraje pěkně – nebo snad Serhije doopravdy neviděl? Pohlédl se otci na záda. Ne, neviděl. Táta žije tak trochu ve vlastním světě, jako vždycky. Hrát neumí. Chce prostě pomoct. Zajímalo by mě, jestli by jim to řekl, kdyby Serhije viděl. Je takový, že z blbosti by to na něj říct mohl. Jako že to pro něj má být poučení. Ještě by byl hrdý na svou zásadovost. Říkal by si, že to je velice pedagogické. Ale kdo ví.

„No dobře,“ řekl policista tónem, jako by se loučil. Dál si ale něco škrábal do protokolu.

Psát v takovéhle poloze musí být fakt strašně nepohodlné. Ten Serhije určitě hledat nebude.

Voloďa kdysi zkoušel Serhije trolit: a to neva, že fotr toho tvýho Irona Maidena, nebo jak mu říkaj, je taky náplava? Pracuje přece v Moskvě. A manžel tety Káti zase dělá kamioňáka v Americe. Seš blbej, řekl mu na to Serhij. Naši se tak nechovaj! „Jak ‚tak‘?“ „Ty máš v hlavě akorát to svý učení. Bílej Sad jich brzo bude plnej a až budeš muset vyjít večer na ulici, budeš posranej až za ušima. Pak ti to třeba dojde. A teď běž a čti si ty svý knížečky, humanoide. Teda pardon, humanisto. A vůbec, já proti naplaveninám nic nemám, ale ať si zůstávaj u sebe doma.

Policista psal a psal. Co to tam může škrábat, pomyslel si Voloďa.

Otec se opřel ramenem o zárubeň. Jako vždycky tak, aby dobře vypadal. Myslí si o sobě, kdovíjak není sexy, tenhleten otecko. Něco přitom v hlavě má, ale co? Občas je jako malé dítě. Vážně by mě zajímalo, jestli by to na Serhije řekl, nebo ne.

„Dobře,“ řekl znovu policista.

Dopsal ještě několik frází. Podal otci protokol a tužku:

„Přečtěte si to, a pokud je tam všechno správně, podepište se.“

Papír byl z obou stran úplně popsaný.

„Že jsem vám to ale pěkně vyložil,“ prolétl zápis otec. „Úplný Shakespeare!“

Policista se stejně jako poprvé mechanicky zasmál. Čistě ze zdvořilosti.Vypadal strašlivě unaveně.

„Je to správně?“

„Snad ano.“ Otec podepsal, aniž by si vůbec něco přečetl.

4

Olja Tkačuková se vracela domů, Nohy se jí podlamovaly a v břiše pociťovala nesnesitelnou lehkost. Chtěla se zhluboka nadechnout, ale nešlo to.

Přece jen ji propustili. Kandidátky na propuštění byly tři: Olja, Bilejčuková a Vira Kočubejová. O tom, koho propustí, rozhodovala odborová komise. Státní Správa telekomunikací se připravovala na privatizaci, všichni už věděli, že ji koupí jejich oligarcha Ihor Nahovicyn. A před privatizací probíhala optimalizace.

Koho se ale optimalizace bude týkat, to bylo na komisi. Nebylo jasné, jestli z jejich oddělení propustí jednu nebo dvě zaměstnankyně. Kdyby propouštěli jednu, bylo by to jednoduché: Virka Kočubejová u nich pracuje nejkratší dobu a nemá děti. Ale co když budou chtít propustit dvě?

Takže Olje nezbývalo než válčit s Bilejčukovou. Olja má dvě nezletilé děti. Samozřejmě, Bilejčuková má čtyři, ale dvě z nich jsou už plnoleté. Nejsou závislé na rodičích. Jenomže Oljin muž oficiálně pracuje v Bilosadmaši, kdežto manžel Bilejčukové je nezaměstnaný. Jo, vysvětlovala Olja odborové komisi, a to nevadí, že si v Moskvě načerno vydělá desetkrát víc než můj Jura?

„Můj starší syn půjde v létě na vysokou,“ prosila Olja.

„V našem státě je vzdělání bezplatné,“ zabručel do knírů předseda odborové komise.

Všichni, dokonce i ten v obleku, o kterém si na začátku schůze šeptali, že to je Nahovicynův člověk, se křivě usmáli.

A zatímco spolu válčily, Vira Kočubejová odešla na mateřskou, a najednou ji propustit nemohli. Chytrolínka vyčůraná. Takže na dnešní schůzi je propustily obě, Olju i Bilejčukovou.

Bilejčukové trapné výmluvy, že práci nemají ani její plnoleté děti, taky moc nepomohly. Jo, starší syn je pořád někde po tržnicích, víc se tam ale hádá s Gruzíny než pracuje.

Stejně je to otrava, říkala si Olja. Zkazilo jim to přátelství a nakonec stejně propustili obě dvě. A přátelství jim nikdo nevrátí. Přitom Vira kdysi byla jedna z jejích nejlepších kamarádek. V práci vtipkovaly, že si Serhij jednou vezme jejich Ljubu. Olja si na to vzpomněla, zasmála se pro sebe, vrátila se do reality a povzdychla si. Co teď bude dělat?

Po schůzi se Olja Tkačuková a Bilejčuková snažily jedna na druhou nedívat. Na ostatní pak hleděly s uraženou převahou.

A Virka Kočubejová, zákeřnice jedna, ta na schůzi ani nepřišla.

Co teď bude dělat? Cestou domů si Olja v Puškinově parku sedla na lavičku v postranní aleji a trochu si poplakala. Pak vyšla na hlavní chodník, poprosila nějaké puberťáky o cigaretu a vrátila se ke své lavičce. Olja kouřila jen výjimečně. Teď seděla na studené lavičce uprostřed loňského listí. Přes zimu listí získalo vlhce hnědou, skoro černou barvu. Vykouřila cigaretu a zatočila se jí hlava. Bylo to příjemné. Odhodila filtr do mokrého listí. Pak seděla a přemýšlela, až se nakonec vrátila k tomu, o čem uvažovala předtím.

Serhij se na školu dostane, peníze na to už mají odložené. Rodiče také něco přidají. Pokolikáté už. A jak ho podporovat potom? A pro Voloďu sežene peníze kde? No, ten se na vysokou dostane sám, a určitě do Kyjeva, chtěla by mu aspoň občas něčím přilepšit, aby nebyl o hladu. Všechno má svůj čas. Teď je na řadě Serhij.

Nebylo by lepší, kdyby tehdy, když jí to nabízely sestřenice ze západní Ukrajiny, odjela s ostatními do Španělska? Larysa si třeba u Vyžnyce staví barák, a to nemá manžela. Její děti jsou už všechny na vysoké, studují. Pod dohledem babiček to nějak zvládly. No, moji rodiče… Zato mám Juru, spolehlivé zázemí. Ale kdybych tam tehdy jela, vydělala bych dost, aby Serhij i Voloďa mohli studovat. Už bych byla zpátky.

A co teď? Než si vyřídí vízum a něco si najde, bude to trvat věčnost. Serhij už má nejvyšší čas. Neví sice, kam se bude hlásit, jestli do Charkova nebo do Kyjeva, ale všechno se teď bude muset zařizovat na poslední chvíli. Proč jsem to odkládala, na co jsem tehdy myslela? Nechtěla jsem tu nechat malé děti, ale opustit velké není o nic lehčí.

Na hlavním chodníku seděli na opěradle lavičky tři kluci. Nohy v teniskách měli na přímo na sedátku. Jeden vyprávěl něco veselého, divoce u toho gestikuloval, a dva další se nakláněli dopředu, aby na něj dobře viděli. Olje se chtělo říct jim ještě o jednu cigaretu, ale zastyděla se. Vstala a šla domů.

„Jurko,“ řekla.

„Do háje,“ vzdychl on.

„Pošleme děti na návštěvu za babičkou. Přece jen si musíme promluvit.“

„Serhij tu není,“ mávl rukou Jura. „A Voloďa má sluchátka.“

„Co se to zase učí?“ usmála se skrze slzy.

„Španělštinu.“

„To je ale polyglot.“

„Jen aby mu to vydrželo dýl než měsíc.“

„Tak ono se nic nestane.“

Olja se podívala na zavřené dveře pokoje, kterému ještě pořád říkali dětský.

„Nech ho být.“

Vešli do kuchyně a nezavřeli za sebou, aby Voloďa nepojal podezření, kdyby se snad zašel otce zeptat, proč v zimě nebije hrom nebo jak se stalo, že muslimové se z nejrozvinutější a svého času nejliberálnější civilizace světa vrátili do vlastního náboženského středověku.

Proto Voloďa, který stál v dětském pokoji kousek od dveří, z rozhovoru slyšel to hlavní. Zvlášť když otec zvýšil hlas:

„Samotnou tě za hranice nepustím! Nikdy!“

Jura plácl dlaní do stolu, protože není žádný mačo, který bouchá do stolu pěstí. Dokonce ani po několika půldeckách koňaku s čajem.

„A co budeme dělat?“ Olja taky zvýšila hlas. „Prodávat na tržnici jako máma nepůjdu. Budu dělat cokoliv, ale tohle ani za nic.“

„Ženská má být doma s dětma,“ prohlásil Jura, ale už když to říkal, znělo to prázdně.

„A jak to uděláme? Jak uživíme Serhije?“

„Ať jde na vojenskou školu. Dostane uniformu, jídlo i ubytování. Na kyjevském vojenském institutu se pořád dá studovat radiové inženýrství.“

„Copak on chce na vojenskou?“ povzdechla si Olja.

„Sám se zapsal do Plazu, teda do Plastu, tam to chodí skoro jako v armádě.“

Serhij Plastu jinak než Plaz neřekl a připadalo mu to velice originální a vtipné. V Bílém Sadu byl Plast díky několika nadšencům oproti zbytku regionu neobyčejně silný. Když se tam Serhij přihlásil, Olja se na to moc netvářila, připadalo jí, že je ta organizace tak trochu moc, ééé, vlastenecká. Jura tehdy jenom lehkovážně mávl rukou: no, vlastenectví ještě nikdy nikomu neuškodilo.

„Na vojenské škole se mu taky nic nestane,“ řekl Jura.

Olja cítila, že Jura přesvědčuje sám sebe.

„Jedna věc je nosit uniformu v Plastu, a druhá pět let v kasárnách.“

„Klukovi to neublíží. Tím spíš takovýmu ulejvákovi zatra…“

„Juro! Takhle o něm nemluv.“

„Vždyť je to pravda.“

„Vzpomeň si, co sám vyprávíš o armádě.“

„To byla sovětská…“

Ale Jura se už vzdal. Nasupil se a mlčel. Olja jemně naléhala:

„Musím jet. Serhij se na vysokou určitě dostane. Moji příbuzní mu pomůžou. Ale z čeho budeme žít?“ zeptala se už něžně. „Sám vidíš, kolik ti platí.“

„Do hajzlu, tak co kdybych jel já?“ vybuchl Jura.

„Jurko, já ti nic nevyčítám. Vyčítám ti snad něco? Vyčítala jsem jsem ti někdy něco? Ale co budem dělat, Jurko? Asi budu muset jet. Jenom na rok. Snad… Sakra! Aspoň bych mohla konečně vrátit rodičům ten dluh. Víš jaký to je, když ti je čtyřicet a pořád žiješ z peněz rodičů?“

Olja vzlykla a ohlédla se na dveře dětského pokoje. Jura se k ní natáhl a objal ji kolem ramen. Olja se uraženě odvrátila. A v tu chvíli Jura uhodil dlaní do desky stolu a vypálil:

„Tak pojedu radši já.“

„Ty?“ Olja zvedla pohled.

Jura uviděl v očích manželky pochybnosti a zvedl bradu.

„A co má být?“

„Počkáme radši ještě pár měsíců.“ Olja se najednou uklidnila a už si utírala slzy. „Třeba se to nějak vyvrbí.“

„Počkat můžem. Možná se to fakt vyvrbí. Ale když ne, musím jet já.“

Olja se odmlčela.

„A co má být?“ zopakoval Jura. „Stejně mi platěj houby s octem. Já jsem muž, já musím vydělávat.“

To už Jura přesvědčoval spíš sebe než ji, protože slovo dělá chlapa. A když je muž a jednou to řekl, musí slovo dodržet.

„Ale ještě počkáme,“ zopakovala Olja. „Snad se to tady nějak vyvrbí. Třeba nebudeš muset jezdit nikam. Pár měsíců nic neznamená.“


[1]    Ukrajinská skautská organizace, obdoba našeho Junáka. Poznámka překladatele.

Fot. aut: Rafał Komorowski – Власна робота, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=41879510

© Copyright for the Czech translation by Miroslav Tomek
Wybierz wersję:

Понаїхали

s

Усi ви — загублене поколiння.

Гертруда Стайн — Ернесту Хемiнгуею

ЧАСТИНА ПЕРША

1

Юра Ткачук усе-таки поставив чашку з чаєм на стiл i встав до вiкна глянути, що вiдбувається надворi. У вiкно кухнi свiтило березневе сонце. Юра мружив очi. Сьогоднi був четвер, i вiд обiду Юра сидiв удома.

Юра вже з пiвхвилини бачив краєм ока нездоровий рух пiд фiзико-технiчним лiцеєм навпроти вiкон. Лiнувався пiднятись, але зрештою цiкавiсть перемогла. Мабуть, пiзно. Юра тiльки побачив зi свого другого поверху, як за рiг будинку заходять пiвтора десятка пiдлiткiв. Переднi зникли, а заднi пiднiмали над головою руки й кричали щось. Скандували. Так нiби пiдбадьорюють себе, хмикнув Юра.

Вiн думав повертатися до столу, поки чай не охолов, але тут з лiцею вибiгла Марiя Федорiвна.

— Я знаю вас! Я запам’ятала!

Марiя Федорiвна по-старечому помахала кулаком услiд пiдлiткам. Чи це все-таки були дiти? З-за рогу почулось улюлюкання й цапиний смiх. Отакий: «Го-го-го!». Навiть не як гусаки. Гидкий у них смiх, коли голос ламається, подумав Юра. У мого Сергiя зараз теж такий. Аж мороз по шкiрi.

А скоро i у меншого, у Володi теж ангст повалить. Два пiдлiтка в хатi. Бррр. Юра беззвучно засмiявся.

Марiя Федорiвна внизу, покричавши, розвернулась i тяжко пiшла назад у лiцей. Ноги у неї вигинались у колiнах назовнi, це було помiтно навiть крiзь цупку коричневу спiдницю, що доходила старiй до середини литок. Марiя Федорiвна була Юрина сусiдка знизу, з першого поверху. Отримала колись квартиру як двiрничка й тепер жила з дорослим сином.

Ким вона працює в цьому лiцеї? Вахтеркою, мабуть. Чи прибиральницею? Юра вiтався з сусiдкою, але не дуже цiкавився її життям. Вiн бiльше цiкавився її сином Колею. Цей Коля нiчого видимого не робив, потроху спивався, а пiд час змiн матерi бухав пiд голосну музику. Найгiрше було, коли у Марiї Федорiвни були нiчнi змiни. Тодi Юрi доводилося спускатись i довго грюкати у дверi кулаками й ногами, сподiваючись, що Коля ще здатен щось почути i прикрутить звук.

Юра стежив у вiкно, як Марiя Федорiвна повiльно дiйшла вiд ворiт до будiвлi. Глянула на щогли бiля двоповерхового будинку з темно-оранжевої цегли. Похитала головою й зайшла всередину. Юра пiдняв погляд. На однiй зi щогл висiв нацiональний прапор. Юра хмикнув i повернувся до столу. Чай був дуже солодкий, як вiн любив. Але встиг вистигнути. Юра зiтхнув, вилив чай у раковину й поставив чайник на газ, щоб вода ще раз закипiла. I як ти п’єш такий окрiп, вiчно казала йому Оля. Юра усмiхався.

Юра виглядав молодше за свiй вiк, особливо коли усмiхався. А як щойно поголений — нiхто не давав йому бiльше тридцяти п’яти. Вiн був смiшливий, як i його жiнка. Легко рухався i з вiком ставав тiльки сухiшим, не набираючи ваги. Волосся залишалося золотистим, а риси обличчя правильними. Й жiнки вiд нього досi млiли, навiть значно молодшi. Юра це знав, йому це подобалось, а бiльше нiчого вiд чужих жiнок не було треба. Тiльки Оля. Пофлiртувати десь на роботi можна, але бiльше — нащо? Потiм усе життя мучитись i брехати? Йому i з рiдною Олею добре, а разом вони вже скiльки? Ого, рокiв вiсiмнадцять. Дев’ятнадцять? Треба буде у неї перепитати. М-м, i Оля теж досi в чудовiй формi. Й вони обоє навiть нiчого для цього не роблять. Добра спадковiсть. Пощастило.

Коля внизу ввiмкнув музику. За найгiршим сценарiєм. Пiшла пiсня «Идет война». Пiсня нiби й нiчого. Юра i сам трохи слухав групу «Бi-2». Тiльки Коля ставив «идетвойну» по колу, й вiйна йшла, i йшла, i йшла — годинами. Юра з Олею (й коли ще нормально розмовляли зi старшим сином, то i з ним) пiдсмiювались iз сусiда:

— О, знов «идет война».

I фантазували, як Коля вмикає пiсню по колу, сiдає пiд колонками у м’яке крiсло та, зцiпивши зуби, стискаючи кулаки, сидить, тремтить i намагається не випити. А потiм усе одно наливає собi гранчак. I програє вiйну.

Якось Юра вранцi йшов на завод i ледь не зашпортався: сусiд лежав упоперек сходового майданчика. I чомусь не на своєму поверсi, а пiд дверима Ткачукiв. А сходовi майданчики у хрущовках маленькi, тому довелось обережно переступати тiло й тулитися до стiни.

А раз Коля почав скручувати в усьому їхньому й сусiдньому пiд’їздах двернi ручки. Марiя Федорiвна тодi на тиждень поїхала в село до сестри. Перш нiж узятися за ручки сусiдiв, син здав на металобрухт усi каструлi з квартири. Повернувшись, Марiя Федорiвна розплатилась iз усiма i вмовила Колю пiти на реабiлiтацiю. Тiльки допомогло ненадовго.

— Тату, — почув Юра з кухонних дверей.

— Так?

Розвертаючись вiд чайника, Юра мотнув головою, бо ледь не стукнувся лобом об витяжку. Кухнi у двокiмнатних хрущовочках теж маленькi. Як ми до клаустрофобiї не доживаємо, подумав Юра.

У дверях стояв Володя, молодший син. Якийсь вiн усе-таки маленький i хирлявий, знов подумав Юра. Мабуть, вiд того ускладнення, коли все лiто по лiкарнях. Досi впливає. Чи може, просто гени по iншiй лiнiї пiшли?

Он Сергiй — бiльший за Юру буде. Мускулястiший, в дiдуся. Та й вiд мами своєї. I карi очi, i чорнi брови. Все найкраще взяв. Ну як, не все, стримав усмiшку Юра.

Зате Володя явно iнтелектом вдався. Хоч i гуманоїд. Гуманоїдами Юра iронiчно називав гуманiтарiїв. У тому числi й Володю, коли той ставив дурнi запитання про технiку. Володя вочевидь схильний до мов, iсторiї. Сергiй — нi. Правда, Сергiй узагалi неясно до чого схильний. Каже, що на iнженера хоче йти, як батьки. Але чи треба воно зараз? Кому в цiй країнi будуть потрiбнi iнженери ще через п’ять рокiв? I хто в цiй країнi взагалi потрiбен? Може, все-таки треба було валити? Зараз пiзно вже. Може, дiти вивчаться i звалять молодими. Не треба тiльки їм цього нав’язувати. Хай самi обирають свою долю.

— Тобi вiйна читати не заважає?

Юра показав великим пальцем вниз, де сусiд уже по третьому разу крутив пiсню. I це був тiльки розiгрiв.

Володя з вiдсутнiм виглядом вiдмахнувся:

— Е! Тату, а що таке, — вiн опустив очi в розгорнуту книжку, — агарофобiя?

— Агаро? Може, агора?

— А. Точно.

— Агорафобiя. Страх перед публiкою. Чи просто перед вiдкритим простором.

— Мгм.

Володя втупився в книжку i, забувши подякувати, повернув назад.

— Головна площа у Давнiй Грецiї, — додав у спину синовi Юра. — Де збори вiдбувались. Агора називалась.

— А-а! — Володя крутнувся до батька. — А я думаю… Дякую.

Обличчя сина осяяло розумiння. Юра насолоджувався своєю ерудованiстю. Ще коли вони з малими дiтьми сiмейними вечорами дивилися «Поле чудес», Юра завжди вгадував слова задовго до учасникiв. I це при тому, що вiн не гуманоїд якийсь, а iнженер.

— Протилежне — клаустрофобiя, — сказав Юра.

Володя кивнув, розвернувся й пiшов, читаючи на ходу. Юра повернувся до свого чайника. Мiж батьком i сином весь час був кут розкладеного стола. Заходячи на кухню й виходячи з неї, доводилось iти боком i втягувати живiт, щоб не зачепитись об цей кут.

Клаустрофобiя для нас актуальнiша, подумав Юра i скосив очi на витяжку, яка знов опинилася загрозливо близько. Вчотирьох у хрущовцi. А ще половину хрущовки займає обов’язкова меблева стiнка. А в нiй, звiсно, повно кришталю.

У них у Бiлому Саду все мiсто завалене цим кришталем. Зараз на «Бiлосадмашi» хоч i скорочений до трьох з половиною днiв робочий тиждень — але хоч якiсь грошi платять. А то ж, було, платили кришталем.

Юрина теща, Наталiя Сергiївна, пробувала продавати зарплатний кришталь на базарi, але в Бiлому Саду «Бiлосадмаш» — мiстоутворююче пiдприємство, тому кришталю в мiстi, як гiвна. Дехто їздив напарювати кришталь в електричках, а бiльшiсть плюнули. Юра торгувати не вмiв. Добре, що Оля працює на державному «Телекомi», там завжди платили грiшми. I ще теща допомагає. В серединi дев’яностих Наталiя Сергiївна заробляла бiльше на базарах, нiж Юра з Олею разом на своїх роботах. А то б довелося їхати кудись у Москву на будови. Чи на Пiвнiч на нафту. Скiльки народу з цехiв поїхали.

Юра прислухався. Невже? Фухх, цього разу пронесло. Коля-алкоголiк вимкнув свою вiйну.

Чайник закипiв. Юра залив нову величезну чашку. Провiв iз собою короткi переговори й вирiшив, що раз чашка чаю нова — значить, можна: Юра налив ще 50 грамiв молдавського коньяку, вiдрiзав скибку лимона, випив, з’їв лимон, сiв бiля вiкна i, мружачись вiд весняного сонця, став пити гарячий солодкий чай. Кайф.

2

Сергiй Ткачук голосно вiдригнув, i Кокос засмiявся. Кокос стояв зi своїм малим серед пiвдесятка малолiток. Сергiй глянув на Кокоса й подумки вкотре здивувався, наскiльки Кокос i справдi схожий на кокос. Не товстий, але збитий, майже круглий. З поганою, аж шершавою шкiрою обличчя, особливо на щоках. Шкiра, як поверхня кокоса.

— Кокос, iди сюда, — пiдкликав його Сергiй. — Мейдин, ти тоже.

Мейдин був худий, схожий на сушену рибину. Коли Мейдин швидко йшов, вимахуючи довгими руками, то здавалося, що грудна клiтка у нього ввiгнута.

Сергiй сказав тихо, щоб не почули малолiтки:

— Значить, тiльки щоб рєзко. А то батя дома, може спалити.

— Хулi вiн дома? — сказав Мейдин. — Четвер вродi.

— Та блiн.

— Наш тоже дома, — кивнув брат Кокоса, який усе-таки пiдкрався й пiдслухав. — Сокращьонка.

Батя Кокоса теж працював на «Бiлосадмашi», але з батею Сергiя не тусив. Сергiй сплюнув на землю:

— Ти чьо шаришся?

Малий Кокос сплюнув. Малий Кокос був не схожий на брата: худенький, з вiдстовбурченими вухами. А ходить, нiби накачаний: розставляє руки, нiби рама розпирає, i ноги широко ставить. Чого вiн ходить, нiби всрався, запитала колись мама. Сергiй тепер згадав це й засмiявся:

— Що твої малi? Не всруться?

Малий Кокос сплюнув:

— Зустрiчаємось бiля горiха, — i пiшов до своїх ходою культуриста. Махнув, i малi пiшли за рiг п’ятиповерхiвки.

— Скажи своєму малому, щоб був попрощє, — сказав Сергiй до Кокоса. — Дай сигарету.

— Та я весь час кажу, — Кокос дiстав пачку.

Сергiй витяг двi сигарети. Одну заклав за вухо. Iншу прикурив, тримаючи долонi човником: налетiв вiтер. Сергiй подивився нагору. Верхiвки бляклих, iще голих тополь хиталися. Сергiй з силою затягнувся. Це була їхня перша акцiя, i вiн мандражував, хоч i не признавався.

Тому й наїжджав на малого Кокоса.

— Голова? — запитав Мейдин.

— Га? — здригнувся Сергiй.

— Голова, а хто на стрьомi?

— Та ж малого Кокоса малi.

Через двi хвилини малий Кокос визирнув з-за року цегляної п’ятиповерхiвки й махнув рукою. Сергiй вiдстрельнув наполовину викурену сигарету:

— Пiшли, — i крiзь зуби, з сарказмом процiдив: — Друзi-патрiоти.

Яке ж дебiльне це звертання «друже», скривився Сергiй. I взагалi валити пора з Пласту з його прибамбасами. Може, й Мейдина потягну. Кокос хай лишається, хе.

— Голова, морди ховаємо? — запитав Мейдин.

— Я ховаю, я манав, щоб батя спалив.

Кокос обличчя не закривав, а Сергiй i Мейдин на ходу закрили обличчя хустками бiлосадського футбольного клубу «Машбуд». Їхнiй мiсцевий олiгарх Iгор Наговiцин, мужик, хоч i перевiв завод на сокращьонку, а команду тримав. Малого Кокоса малi взагалi вважали, що «Машбуд» — найкраща команда, яка досi не чемпiон тiльки тому, що кроти купили всiх суддiв, а в командi у кротiв самi бразильцi та iнша циганва. Правда, недавно i Наговiцин купив у «Машбуд» одного бразильця. Цей факт малi зневажали.

Малих пiд горiхом у дворi хрущовки виявилось уже з десяток. Прийшли з iншого боку.

— Бля, якi малi, — сказав Мейдин.

У половини хлопцiв теж були на обличчях футбольнi фанатськi хустки з написом Bily Sad.

— Здоров! — сказав Сергiй.

— Здоров. Здоров, Голова. Здоров, — сказали новi малi.

— Готовi давити хачiв?

— Всiгда готовi, — сказав один з малих.

Вiн зробив пiонерський жест, i двоє iнших малих засмiялися. Кокос хмикнув:

— А мамцi не розкажете?

Троє малих, як по командi, сплюнули перед собою на землю, а один тихо сказав:

— Да пашол ти.

— Та вiн жартує, — сказав Сергiй. — Кокос, от нафiга?

— Ладно, ладно.

— Тiльки щоб рєзко i чьотко.

— Та ясно, — сказав за всiх малий, який щойно послав Кокоса.

— То впiрьод.

Вони вирулили з-за хрущовки й пiшли дворами до фiзико-технiчного лiцею. Сергiй вийшов на вiдкрите мiсце й зiщулився. Вiн глянув праворуч на їхнє вiкно. Вiд вiкна тридцять метрiв до лiцею, але мiж вiкном i лiцеєм росло дерево горобини. Дерево ще голе, але гiлки густi. Сергiй дивився на вiкно, але вiкно здавалося чорним i вiдблискувало. Сергiй не мiг побачити, чи сидить там батя, чи бухає свiй молдавський коньяк. Ха, батя вдає, що чай вiн любить. Кожну стопку запиває. Мудила кончєний. Ну i фуй з ним, якщо побачить.

Група просочилася крiзь напiввiдкриту хвiртку на подвiр’я лiцею. Вони швидко пiдiйшли до щогли з азербайджанським прапором. На сусiднiй висiв нацiональний прапор — яке принизливе сусiдство.

Фiзико-технiчний лiцей у Бiлому Саду трохи спонсорував азербайджанський уряд Алiєва. Iмiджевий проект Алiєва-батька, який продовжив продовжувач династiї: Алiєв-син поставив усерединi лiцею бюст батька. Але цей iмiджевий проект Алiєвих не на всiх спрацював. Наприклад, i Сергiй, i Мейдин з Кокосом, i всi малi поголовно були впевненi, що прапор — вiрменський. Ну, як. Вони не дуже замислювались: Голова сказав хачi, значить хачi. Вони взагалi не розрiзняли азербайджанцiв i вiрменiв.

Малий Кокос визирнув з-за рогу:

— Голова!

Сергiй рухом пiдборiддя й очима запитав: що?

— Давайте рєзко. Марфа вже суне.

— Мейдин, давай.

Мейдин, найхудiший i найшвидший з них, спробував залiзти на щоглу. Вiн звивався худим тiлом навколо слизького металу, але ковзав. Сергiй i Кокос пiдсадили його до нижнього колiщатка блоку, яким пiднiмають прапор. Колiщатко зробили високо, щоб з землi без драбини не дiстали. Але Мейдин уже там. Зачепився за колiщатко краєм стопи й, однiєю рукою тримаючись за щоглу, iншою потягнув за трос, опускаючи азербайджанський прапор. Колiщатка блоку дико завищали. Рiзкий високий звук, вiд якого хочеться ввiбрати голову в плечi.

— Що ви робите?!!

Мейдин здригнувся й вiд несподiванки ледь не випустив щоглу.

Марфа вже стирчала у дверях. Один з малих, правда, встиг намалювати свастику на табличцi з азербайджанською мовою, що висiла на коледжi.

Мейдин ще раз потягнув трос, колiщата знов завищали. Вiн здер прапор, кинув його вниз i зiстрибнув слiдом з двометрової висоти. Мейдин приземлився, як жаба: широко розставивши ноги, присiв, аж поки не торкнувся руками землi. I зразу з низького старту ломанувся крiзь хвiртку, слiдом за своїми. Вiд рiзкого зусилля у нього гупало у вухах.

Мейдин за два стрибки наздогнав своїх.

Сергiй пiдхопив скинутий прапор i побiг, але вiдбiгши, обернувся до Марфи. Марiя Федорiвна не впiзнала сусiда, бо Сергiй Ткачук був у масцi. Сергiй теж трохи злякався i, щоб не показати цього, розреготався в бiк Марфи. Отак: «Го-го-го!». Власний смiх здався йому нещадним, безжальним, знущальним i ще якимось там. А головне — дуже мужнiм.

— Я знаю вас! Я запам’ятала! — волала Марфа їм услiд.

На понт бере, подумав Сергiй. Але стало трохи неспокiйно.

Тепер, вiдбiгши, вони пiдкреслено не поспiшали. Вiдходили органiзовано. Сергiй уже пройшов, як вiн казав собi подумки, зону обстрiлу. Тобто мiсце, звiдки батя мiг помiтити його з вiкна.

Малi, вiдходячи, почали скандувати:

— Бiлий Сад! Бiлий Сад! Бiлий, бiлий, бiлий!

А потiм i просто:

— Дави хачiв! Дави хачiв!

Цю кричалку переробили з футбольних типу «дави кротiв» (про сусiдiв-шахтарiв), «дави хохлiв» (про столичних футболiстiв i вболiвальникiв), «дави жидiв» (про портових) i так далi. Чужi вболiвальники мали таку ж кричалку i про Бiлий Сад. Але не звучало. Ну що це таке: «дави село»? Бiлий Сад — нiяке не село, а велике промислове мiсто. Взагалi-то бiлосадських у колах вболiвальникiв називали «трактористи», бо Бiлосадський машинобудiвний завод колись на весь совок був вiдомий тракторами «Бiлий Сад». Але «трактористiв» у кричалку не запхаєш — i скоротили до «село».

Малi перестали скандувати, вийшовши з дворiв на проспект. Сергiй нiс захоплений трофей пiд курткою. Вiн повiв усiх у закинуту промзону, де в докризовi часи був чи то гараж, чи рембаза. Решта пройшли за ним крiзь бетоннi стiйки, де колись були ворота. Повз обкришену цегляну стiну дiйшли до бетонного майданчика, де колись була яма для ремонту вантажiвок. Пiд стiнами уривки газет, бо в гаражi часом ходили в туалет. Яму до половини заповнювала коричнева вода, перемiшана з машинним мастилом.

 

Сергiй кинув прапор у куток, залiз рукою в штани, нiби знехотя, щоб випендритись перед малими, й перший помочився на прапор. За ним це зробили Кокос, Мейдин, малий Кокос, а далi малий, який послав Кокоса, i решта малих. У деяких малих не вийшло, бо не було чим, i решта глузували з них.

Вони планували спалити азербайджанський прапор, але нiхто не подумав, як тепер пiдняти мокру брудну ганчiрку, тож лишили її там, на бетонi.

— До нової акцiї, — прощався Сергiй з малими на виходi з гаражiв. — Вона буде кручє.

Малi пiшли з братом Кокоса по проспекту в бiк центра. Вони трималися зграєю, щоб почуватися сильнiшими.

— Дєцкiй сад, — сказав Кокос, дивлячись їм услiд.

Сергiй подумав, що вiн про акцiю, й поспiхом сказав:

— Це так, провєрка. Будемо серйознiшi робити.

Вони йшли втрьох дворами. Сергiй мовчав, запхавши руки в кишенi. На Мейдина можна покластись, думав вiн. На малого Кокоса вродi тоже. А от старий Кокос — не знаю. Вродi давно дружимо, а якось не тойво. Щоб одiяло ще на себе не почав перетягувати.

Кокос покосився на Сергiя:

— Чуєш, Голова?

— Шо?

— А чо ти свого малого не привiв?

Сергiй iронiчно пiдняв брови:

— Вован? Та вiн ботан.

3

Володя Ткачук почув, як тато вiдчинив комусь дверi. Володя якраз iшов iз книжкою в кухню запитати у батька: якої релiгiї були монголо-татари пiд час навали на Київську Русь? Мусульмани, буддисти чи язичники?

У дверях стояв незнайомий чоловiк у свiтло-сiрому светрi в коричневi ромбики, у м’ятих коричневих брюках.

— …у вас же вiкна на лiцей виходять? — закiнчив фразу вiн.

— Так, — кивнув тато. — Бачив. Знаєте, я сам цього не люблю. Може, ввійдете?

— Дякую, але ще всi квартири обiйти, — вiдмовився чоловiк i через плече батька показав поглядом: — А це ваш син?

Тато обернувся:

— Так. Володя, це наш дiльничний. Ти з кiмнати не бачив, як лiцей свастиками обписували? Крикiв не чув?

Володя вiдчув, як його щоки пiд очима вiдтягуються вниз. Вiн дивився татовi прямо в очi:

— Нi, я в навушниках читав.

— Ясно, — тато обернувся до дiльничного.

Дiльничний записував вiдповiдi батька. Спершу формальнi: прiзвище, iм’я, по батьковi. Скiльки тут живе. Де працює. Що бачив.

— А ви впiзнали когось iз них? — запитав дiльничний.

— Нi. Я на дiтей не дуже звертаю увагу, — засмiявся тато.

Дiльничний пiдняв погляд на батька, потiм перевiв на Володю. Батько ще раз засмiявся:

— Ну як, на чужих.

Дiльничний вiдповiв коротким смiшком, для ввiчливостi. Продовжив писати. Картонну папку з аркушем вiн впирав у стiну на рiвнi свого обличчя й так, вертикально, писав. Володя подумав, що дiльничному, мабуть, дуже незручно. Те саме подумав i батько:

— Точно не зайдете? За столом зручнiше.

— Нi, дякую.

— Пробачте, вас як… я не почув.

— Лейтенант Хрипун. Iван Васильович.

— Дуже приємно. Юрiй Васильович.

— Ви казали.

Дiльничний Хрипун був пом’ятий чоловiк з утомленим жовтуватим обличчям. З-пiд светра в ромбики вибивався комiр сорочки. У дiльничного були великi залисини з обох бокiв. На залисинах блищав пiт.

— А скiльки їх було i якого вiку? — запитав дiльничний.

— Я бачив десь… мм.. вiсьмох. Але частина тодi вже зайшли за будинок.

— Ага, — дiльничний швидко писав, притуливши протокол до стiни. — А вiк?

— Ну… чотирнадцять-п’ятнадцять.

— Хм.

Тато вiдчув сумнiв дiльничного i подумав ще раз:

— Хоча… Бiльшостi скорiше дванадцять-тринадцять. Тiльки двоє-троє старших.

— Ага, — пожвавився дiльничний. — Так i сторож сказала.

Вiн швидко строчив у протоколi, притуленому до стiни. Володя подумав: дiльничному просто приємно, що бiльше нема розбiжностей у свiдченнях, йому так легше. Схоже, йому остогидла його робота. Ясно, що вiн не збирається насправдi когось шукати. Цiкаво, а батько так гарно грає — чи справдi Сергiя не бачив? Володя подивився батьковi в спину. Нi, не бачив. Тато на своїй хвилi, як завжди. I грати батько не вмiє. Простодушно хоче допомогти. Цiкаво, якби бачив Сергiя — здав би? Вiн такий, що по дуростi мiг би i здати. Типу, для науки. Ще й пишався б своєю принциповiстю. Думав би, що це дуже педагогiчно. А може й нi.

— Ну добре, — сказав дiльничний тоном, нiби прощався. Але продовжив строчити.

Як же йому, мабуть, незручно отак вертикально писати. Нi, не буде

вiн шукати Сергiя.

Володя колись пробував тролити Сергiя: а нiчо, що у твого Айрон Мейдена чи як там його, батя понаїхав у Москву? А чоловiк тьотi Катi дальнобоєм в Америцi? Дурак ти, казав Сергiй. Нашi так не поводяться! — Як «так»? — Ботан ти. От буде Бiлий Сад переповнений цими. Будеш сцать по району вночi ходити. Тодi поймеш. А щас iди, кнiжонки свої читай, гуманоїд, ой, вибач: гуманiст. I взагалi, я нiчо проти понаїхавших як таких не маю — тiльки хай у себе вдома сидять.

Дiльничний писав i писав. Що вiн там строчить, подумав Володя.

Батько сперся плечем об одвірок. Як завжди, в гарнiй позi. Вважає себе hot stuff, цей батя цiлий. Нiби й розум є, а такий якийсь. Як дитина. Цiкаво, здав би все-таки Сергiя чи нi?

— Добре, — ще раз сказав дiльничний.

Дописав iще кiлька фраз. Простягнув батьковi протокол на папцi й ручку:

— Прочитайте i, якщо все правильно, розпишiться.

Листок був повнiстю списаний з обох бокiв.

— Ого, — переглянув запис батько. — Як я, виявляється, зв’язно розповiв. Шекспiр!

Дiльничний, як i першого разу, засмiявся механiчно. Суто з увiчливостi. Дiльничний мав дуже втомлений вигляд.

— Все правильно?

— Мабуть, — i батько, не вчитуючись, пiдписав.

4

Оля Ткачук поверталася додому на ватяних ногах, у животi вiдчувалася нестерпна легкiсть. Хотiлося дихати глибше, нiж могла.

Її таки звiльнили з роботи. Кандидатiв на звiльнення у вiддiли було три: Оля, Бiлейчучка та Вiра Кочубей. Кого звiльняти, вирiшував їхнiй профком. Держтелеком готували до приватизацiї, всi вже знали, що купить телеком їхнiй олiгарх Iгор Наговiцин. Перед приватизацiєю держтелеком мали оптимiзувати.

Але кого оптимiзувати, вирiшували мiж собою. Неясно було тiльки, звiльнять у їхньому вiддiлi одну чи двох. Якщо тiльки одну — все ясно: Вiрка Кочубейка, стажу найменше i дiтей нема. Але якщо двох?

От Оля й воювала з Бiлейчучкою. У Олi двоє неповнолiтнiх дiтей. У Бiлейчучки, звiсно, аж четверо, але двоє з них уже повнолiтнi. Не утриманцi. Тiльки Олин чоловiк офiцiйно працював на «Бiлосадмашi», а чоловiк Бiлейчучки числився безробiтним. Ага, доводила Оля на профкомi, а нiчого, що Бiлейчук на заробiтках у Москвi заробляє вдесятеро бiльше за мого Юру?

А поки вони воювали, Вiра Кочубей пiшла в декрет, i тепер звiльнити її не могли. От матiльда хитрозада. I сьогоднi на зборах звiльнили їх обох: i Олю, i Бiлейчучку. I що тепер?

— Моєму старшому поступати влiтку, — просила Оля.

— У нас у державi освiта безкоштовна, — хмикнув у вуса голова профкому.

I всi, навiть оцей в костюмi, якого на початку зборiв пошепки називали людиною Наговiцина, криво заусмiхались.

Бiлейчучцi теж, правда, не допомогли її гнилi вiдмазки, що у неї й повнолiтнi без роботи сидять. Правда, старший малий Бiлейчук вiчно по базарах, але вiн там бiльше з грузинами свариться, нiж працює.

А все одно неприємно, думала Оля. Дружбу зiпсували, а звiльнили обох, i дружбу не повернеш. А колись же Бiлейчучка була однiєю з найкращих подруг. Жартували на змiнах, як її Любу за мого Сергiя видамо. Оля згадала це й засмiялась у кулак, а потiм згадала про сьогоднiшнє й зiтхнула. I що тепер робити?

Оля Ткачук i Бiлейчучка пiсля зборiв уникали дивитись одна на одну. На тих, хто лишався, дивилися зверхньо.

А Вiрка Кочубей, гадюка, навiть на збори не прийшла.

I що тепер робити? У парку Пушкiна по дорозi додому Оля сiла на лавку в бiчнiй алеї i трохи поплакала. А потiм вийшла на центральну дорiжку, попросила у пiдлiткiв сигарету i повернулася на свою лавку. Курила Оля дуже рiдко. А зараз сидiла на холоднiй лавцi серед минулорiчного листя. Листя за зиму стало мокро-коричневим, майже чорним. Оля викурила сигарету, i у неї запаморочилось у головi. Це було приємно. Вона вiдкинула фiльтр у мокре листя. А потiм сидiла й думала, i врештi повернулась до давнiх думок.

Сергiй-то поступить, грошей пiдзбирали. Трохи батьки пiдкинуть. Вкотре. А далi як йому допомагати? А Володi звiдки брати? Ну, Володя i сам поступить, i точно у столицю, але хотiлося б хоч трохи допомагати, щоб голодний не сидiв. Таке. До цього ще є час. А поки що Сергiй.

Може, коли двоюрiднi з Захiдної пропонували, треба було їхати в Iспанiю разом з усiма? Он Лариса у себе пiд Вижницею будинок будує, хоч i чоловiка нема. I дiти всi поступили, вчаться. Перебули ж якось пiд наглядом бабусь. Правда, мої батьки… зате у мене Юра, надiйний тил. А я б, якби тодi поїхала, заробила б i Сергiю, i Володi вивчитись. Зараз би вже повернулась.

А тепер що? Поки оформиш вiзу, поки знайдеш щось, Сергiю вже час і вступати. Неясно, правда, куди вiн вибере, чи в Харкiв, чи в Київ, але тепер усе потрiбно буде в останнiй момент. Навiщо я тягнула, на що сподiвалась? Не хотiла вiд малих їхати, а зараз вiд великих не легше.

Троє пiдлiткiв на центральнiй дорiжцi сидiли верхи на спинцi лавочки, поставивши ноги в кедах на сидiння. Один розповiдав щось веселе, вимахуючи руками, двоє iнших нахилилися вперед, щоб його добре бачити. Олi хотiлося пiдiйти й попросити у них iще одну сигарету, але вона посоромилась. Встала i пiшла додому.

— Юр, — сказала вона.

— Чорт, — зiтхнув вiн.

— Ну давай вiдправимо дiтей в гостi до баби. Поговорити все-таки треба.

— Сергiя нема, — махнув рукою Юра. — Володя в навушниках.

— Яку цього разу? — крiзь сльози усмiхнулась Оля.

— Iспанську.

— Наш полiглот.

— Аби його вистачало довше, нiж на мiсяць.

— Ну, таке.

Оля глянула на зачиненi дверi в кiмнату, яка досi називалась дитячою.

— Не чiпай його.

Вони пiшли на кухню й не зачиняли дверi, щоб Володя не вiдчув негаразду, якщо раптом вийде з дитячої питати батька, чому взимку не буває грому або як це мусульмани з найрозвиненiшої та свого часу найлiберальнiшої цивiлiзацiї свiту опустились у власне релiгiйне середньовiччя.

Тому Володя, стоячи близько до дверей у їхнiй з Сергiєм кiмнатi, чув загальний сенс розмови на кухнi. Особливо коли батько пiдвищив голос:

— Я тебе саму за кордон не пущу! Нiколи!

Юра ляснув по столу долонею, бо вiн не якийсь там мужлан i кулаками не грюкає. Навiть пiсля кiлькох стопок коньяку з чаєм.

— А що тепер робити? — Оля теж пiдвищила голос. — Я на базар, як мама, не пiду. Що завгодно, тiльки не це.

— Жiнка має вдома з дiтьми бути, — але голос Юри вже здувся.

— А що робити? Як ми Сергiя потягнемо?

— Хай на вiйськовий iде. Форма, їжа, гуртожиток. Я йому казав. Он у КВIУСi досi на радiоiнженерiв учать.

— А вiн на вiйськовий хоче? — зiтхнула Оля.

— Ну пiшов же до воєнiзованих плазунiв.

Плазунами Юра називав пластунiв i вважав це прiзвисько дуже оригiнальним i дотепним. У Бiлому Саду через кiлькох ентузiастiв був аномально сильний для регiону пластовий рух. Коли Сергiй тiльки пiшов у Пласт, Оля пiдтисла губи, що якась ця органiзацiя надто, еее, патрiотична. Юра у вiдповiдь легковажно махнув рукою: ну, патрiотизм iще нiкому не зашкодив.

— Нiчого йому не станеться й на вiйськовому, — сказав Юра.

Оля вiдчула, що Юра переконує самого себе.

— Одне дiло в Пластi форму носити, а iнше в казармi п’ять рокiв.

— Хлопцю не зашкодить. Тим бiльше такому розп…

— Юра! Не можна так про сина.

— Правда ж.

— Згадай, що ти сам про армiю розповiдаєш.

— Так то радянська…

Але Юра вже здався. Набурмосився i мовчав. Оля м’яко наполягала:

— Треба їхати. Поступити Сергiй поступить. Мої допоможуть. А взагалi на що нам жити? — вже нiжно запитала Оля. — Тобi сам бачиш як платять.

— Блiн, ну то може я поїду? — вибухнув Юра.

— Юр, я ж не дорiкаю. Хiба я дорiкаю? Хiба я коли дорiкала? Але Юр, ну що робити? Треба їхати, мабуть. Давай я буквально на рiк. Може… Та блiн! Може хоч батькам нарештi борг вiддам. Знаєш, як це, коли тобi сорок, а ти живеш за рахунок батькiв?

Оля схлипнула й озирнулася на дверi дитячої. Юра потягнувся й обiйняв її за плечi. Оля сердито вiдсторонилась. I тодi Юра стукнув долонею по кришцi стола й випалив:

— Тодi краще я поїду.

— Ти? — Оля пiдняла обличчя.

Юра побачив сумнiв в очах дружини й пiдняв пiдборiддя:

— А що?

— Давай пару мiсяцiв почекаємо, — Оля раптом стала спокiйною i вже витирала сльози. — Може, щось розрулиться.

— Почекати-то можна. Може, щось розрулиться. Але як нi, їхати маю я.

Оля промовчала.

— А що? — повторив Юра. — Все одно не платять нiхрiна. Я чоловiк, я й маю заробляти.

Юра вже переконував себе, не тiльки її, бо слово не горобець. А вiн чоловiк, i раз сказав, мусить тримати слово.

— Але ще почекаємо, — повторила Оля. — Може, щось тут розрулиться. Може, не доведеться їхати. Пару мiсяцiв нiчого не вирiшують.

Zobacz inne utwory autora->
Zobacz inne utwory w tym języku->