Náplava

Jste všichni ztracená generace.

Gertruda Steinová Ernestu Hemingwayovi

DÍL PRVNÍ

1

Jura Tkačuk přece jen postavil šálek čaje na stůl a přistoupil k oknu, aby se podíval, co se to venku děje. Do okna v kuchyni svítilo březnové slunce. Jura přimhouřil oči. Byl zrovna čtvrtek a on byl už od oběda doma.

Už asi půl minuty koutkem oka pozoroval podezřelý ruch před protějším přírodovědným lyceem. Nechtělo se mu vstávat, zvědavost ale nakonec zvítězila. Asi pozdě. Jura ze svého prvního patra jenom zahlédl, jak za roh domu zachází deset patnáct puberťáků. První už zmizeli, a ti vzadu zvedali ruce nad hlavu a něco křičeli. Skandovali. Jako by sami sebe povzbuzovali, zabručel.

Chtěl se vrátit ke stolu dřív, než mu vystydne čaj, vtom ale z lycea vyběhla Marija Fedorivna.

„Já vás znám! Já si vás pamatuju!“

Marija Fedorivna na výrostky stařecky zamávala pěstí. Nebo to přece jenom byly děti?

Zpoza rohu se ozvaly posměšky a hýkavý smích. „Hy-hy-hy-hý!“ Tak nějak. Horší než husí kejhání. Když se jim mění hlas, smějou se příšerně, pomyslel si Jura. I můj Serhij. Úplně z toho běhá mráz po zádech.

A brzo se tímhle děsem nakazí i mladší Voloďa. Dva puberťáci v domě. Brr. Jura se pro sebe zasmál.

Marija Fedorivna se dole vykřičela, otočila se a ztěžka se odšourala zpátky do budovy lycea. Nohy se jí v kolenou ohýbaly do stran, to bylo vidět i přes silnou hnědou sukni, která stařeně sahala do půlky lýtek. Marija Fedorivna byla Jurova sousedka z přízemí. Dostala kdysi byt jako domovnice a teď bydlela s dospělým synem.

Co to v tom lyceu vlastně dělá? Asi vrátnou. Nebo uklízečku? Jura sousedku zdravil, ale o její život se moc nestaral. Víc se zajímal o jejího syna Kolju. Tenhle Kolja nic viditelného nedělal, pomalu se upíjel, a když byla matka zrovna v práci, chlastal a pořádně nahlas si k tomu pouštěl muziku. Nejhorší to bylo, když měla Marie Fedorivna noční. To pak musel Jura leckdy sejít do přízemí a dlouho bušit a kopat do dveří s nadějí, že Kolja je ještě ve stavu ho uslyšet a zvuk ztlumit.

Jura oknem sledoval, jak Marija Fedorivna pomalu došla od vrat ke školní budově. Podívala se na stožáry, které stály vedle jednopatrového domu z tmavých cihel. Pokývala hlavou a vešla dovnitř. Jura zvedl oči. Na jednom stožáru visela státní vlajka. Jura zavrtěl hlavou a vrátil se ke stolu. Čaj byl hodně sladký, tak jak to měl rád. Stihl ale už vystydnout. Povzdechl si, vylil ho do dřezu a postavil konvici na sporák, aby si znovu ohřál vodu. Jak můžeš ten vařící čaj pít, říkala mu vždycky Olja. Usmál se.

Jura vypadal na svůj věk mladší, obzvlášť když se usmíval. A když se ještě navíc zrovna oholil, nehádal by mu nikdo víc než pětatřicet. Byl usměvavý, stejně jako jeho žena. Pohyboval se lehce a s věkem jenom trochu vysychal, na váze nepřibíral. Vlasy měl dál zlatavé a rysy v obličeji pravidelné. Ženské z něj pořád byly celé pryč, dokonce i o hodně mladší. Jura to věděl a líbilo se mu to, nic jiného ale od cizích žen nepotřeboval. Jedině Olja. Zaflirtovat si někde v práci mohl, ale něco víc – proč? Aby se pak celý život trápil a lhal? Jemu je dobře i s jeho Oljou, a to jsou spolu už jak dlouho? Nějakých osmnáct let. Nebo devatenáct? Bude se jí muset zeptat. Hm, a Olja je taky doteď v perfektní formě. A přitom pro to dokonce ani nic nedělají. Dobré geny. Mají štěstí.

Kolja dole pustil muziku. Došlo na nejhorší scénář. Ozvala se písnička Je válka. Sama o sobě nebyla tak špatná. Jura skupinu Bi-2 sám trochu poslouchal. Jenomže Kolja si tuhle písničku pouštěl pořád dokola, a válka pokračovala a pokračovala a pokračovala celé hodiny. Jura si s Oljou (a dokud se ještě dalo normálně mluvit se starším synem, tak i s ním), dělal ze souseda legraci:

„Hele, zase je válka.“

A představovali si, jak si Kolja znovu a znovu pouští tu písničku, usedá do křesla pod reproduktory, tiskne zuby, svírá pěsti, sedí, chvěje se a snaží se nenapít. Nakonec si ale stejně nalije sklenici. A válka je prohraná.

Jednou ráno šel Jura do továrny a div nezakopl: Kolja ležel na schodech, natažený přes celou schodovou podestu. Kdovíproč neležel u sebe v přízemí, ale u Tkačuků přede dveřmi. A protože podesty jsou ve starých sovětských panelácích malé, museli se tisknout ke zdi a bezvládné tělo opatrně překračovat.

Pak zase začal Kolja v celém jejich a vedlejším vchodě odmontovávat kliky. Marija Fedorivna zrovnana týden odjela k sestře na vesnici. Ještě než se syn pustil do cizích klik, odnesl do sběru všechny její hliníkové hrnce. Když se Marija Fedorivna vrátila, se všemi se vyrovnala a syna přesvědčila, aby se šel léčit. Jenže mu to moc dlouho nevydrželo.

„Tati,“ uslyšel Jura z kuchyňských dveří.

„Ano?“

Když se obracel od čajníku, trhnul hlavou, protože se čelem div neuhodil o digestoř. Kuchyně jsou v sovětských dvoupokojových panelákových bytech také maličké. Že z toho nedostaneme klaustrofobii, pomyslel si Jura.

Ve dveřích stál Voloďa, mladší syn. Přece jenom je malý a vychrtlý, pomyslel si znovu Jura. Nejspíš za to můžou ty komplikace, kvůli kterým proležel celé léto po nemocnicích. Pořád to na něm je poznat. Nebo že by prostě rozhodly geny?

To Serhij už bude vyšší než Jura. Je i svalnatější, po dědovi. A po své mámě. Hnědé oči a černé obočí, pravý Ukrajinec. Vybral si to nejlepší. No, ne tak úplně, potlačil úsměv Jura.

Voloďa si to vynahrazuje intelektem. Pravda, je to humanoid, jak Jura ironicky říkal lidem, kteří se věnují humanitním oborům. Říkal tak i Voloďovi, to když mu pokládal hloupé otázky o technice. Voloďa má zjevně radši jazyky a historii. Serhij ne. Pravda, není moc jasné, co má Serhij vlastně rád. Říká, že by chtěl být inženýrem jako jeho rodiče. K čemu to ale dneska je? Kdo bude v téhle zemi za dalších pět let potřebovat inženýry? A je v téhle zemi potřeba vůbec někdo? Možná by bylo lepší, kdyby odsud byl Jura vypadl. Teď už je pozdě. Třeba vystudují a včas vypadnou děti. Nutit je k tomu ale nebude. Ať se rozhodnou samy.

„To si můžeš číst, i když je dole válka?“

Jura ukázal palcem k podlaze, kde si soused už po třetí pouštěl písničku. A to byl teprve začátek.

Voloďa s nepřítomným výrazem jen mávl rukou:

„Hele, tati, a co to je,“ podíval se do otevřené knihy, „agarofobie?“

„Agaro-? Asi agora-?“

„Jo. Takhle.“

„Agorafobie. Strach z veřejnosti. Nebo prostě z otevřeného prostoru.“

„Hm.“

Voloďa upřel oči do knížky, zapomněl poděkovat a odešel zpátky.

„Hlavní náměstí ve starém Řecku,“ dodal směrem k synovým zádům Jura. „Bývala tam shromáždění. Říkalo se jim agora.“

„Ahá!“ obrátil se k otci Voloďa. „A já si říkal… Dík.“

Synův obličej zazářil radostí z porozumění. Juru těšila jeho vlastní erudice. Už když byly děti malé a celá rodina se dívala na Kolotoč, Jura vždycky správnou odpověď uhodl mnohem rychleji než soutěžící. Přitom není žádný humanoid, ale inženýr.

„Opak je klaustrofobie.“

Voloďa přikývl, otočil se a za chůze se znovu začetl. Jura se obrátil ke své konvici. Mezi otcem a synem celou dobu čněl roh rozloženého stolu. Když někdo do kuchyně vcházel nebo vycházel, musel se natočit bokem a zatáhnout břicho, aby o ten roh nezavadil.

Klaustrofobie je tu aktuálnější, pomyslel si Jura a úkosem pohlédl na digestoř, která se znovu ocitla nebezpečně blízko jeho čela. Ve čtyřech ve starém paneláku. A to ještě polovinu bytu zabírá nezbytná obývací stěna. Samozřejmě plná křišťálu.

U nich v Bílém Sadu je tím křišťálem zavalené celé město. Teď sice Bilosadmaš pracuje jenom tři a půl dne v týdnu, ale přece jen tam něco platí. Byly doby, kdy platili tím křišťálem.

Tchyně Natalija Serhijivna se křišťál, který dostala místo výplaty, pokoušela prodávat na tržišti, ale v Bílém Sadu je Bilosadmaš největší podnik ve městě, takže křišťálu tam mají jako smetí. Někdo vyrážel na kšefty s křišťálem vlakem, většina se na to ale vykašlala. Jura žádný obchodník nebyl. Ještě že Olja pracuje ve státní Správě telekomunikací, tam výplatu vždycky dostávali v penězích. A taky jim pomáhá tchyně. V polovině devadesátých let vydělávala Natalija Serhijivna na tržišti víc, než brali Jura s Oljou dohromady. Jinak by musel jet do Moskvy, pracovat na stavbě. Nebo na sever, těžit ropu. Od nich z dílen takhle za výdělkem odjelo plno lidí.

Jura se zaposlouchal. Že by? Tentokrát měli štěstí. Alkoholik Kolja svoji válku vypnul.

Voda v konvici se začala vařit. Jura si zalil nový velikánský hrnek. Krátce se poradil sám se sebou a usoudil, že když už má nový hrnek čaje, tak může: nalil si další půldecku moldavského koňaku, ukrojil si plátek citrónu, vypil koňak, snědl citrón, sedl si k oknu, přimhouřil v jarním slunci oči a začal pít horký sladký čaj. Pohoda.

2

Serhij Tkačuk si hlasitě říhl a Kokos se zasmál. Kokos stál se svým mladším bratrem uprostřed skupiny několika výrostků. Serhij se na něj podíval a v duchu se už poněkolikáté podivil, jak moc se vážně podobá kokosu. Nebyl tlustý, ale oblý, skoro kulatý. Pleť na obličeji měl špatnou, posetou hrbolky, zvlášť na tvářích. Jako skořápka kokosu.

„Kokosi, pojď sem,“ přivolal ho Serhij. „Ty taky, Maidene.“

Maiden byl hubený, připomínal sušenou rybu. Když rychle šel a rozmachoval u toho rukama, zdálo se, jako by měl propadlý hrudník.

Serhij řekl potichu, aby to mladší neslyšeli:

„Takže hlavně rychle. Fotr je doma, mohl by se něčeho domáknout.“

„Jaktože je do hajzlu doma?“ řekl Maiden. „Dyť je čtvrtek.“

„Kurva.“

„Náš je taky doma,“ přikývl Kokosův bratr, který se přece jen přikradl a nenápadně poslouchal. „Dělaj teď jenom tři dny v tejdnu.“

Kokosův táta taky pracoval v Bilosadmaši, ale s tím Serhijovým se nebavil. Serhij si odplivl:

„Co se tu motáš?“

Mladý Kokos si taky odplivl. Svému bratrovi se nepodobal: byl hubený a měl odstávající uši. Chodil ale, jako by byl bůhvíjaká vazba: s rozpřaženýma rukama, jako by mu překážely svaly, a nohy stavěl daleko od sebe. Proč chodí jako podělanej, zeptala se Serhije jednou máma. Teď si na to vzpomněl a zasmál se:

„A co ty tví mrňousové? Nepodělaj se?“

Malý Kokos si odplivl:

„Sejdem se u ořechu,“ odpověděl a chůzí kulturisty odkráčel ke svým. Mávl rukou a mládež se vydala za roh paneláku.

„Řekni mladýmu, ať se klidní,“ řekl Kokosovi Serhij. „A dej mi cigaretu.“

„Mu to říkám pořád.“ Kokos vytáhl krabičku.

Serhij si vzal dvě cigarety. Jednu strčil za ucho a druhou si hned připálil. Přikrýval ji přitom složenými dlaněmi: zvedal se vítr. Podíval se na oblohu. Vrcholky povadlých, ještě holých topolů se kývaly. Serhij silně potáhl. Byla to jejich první akce a on měl trému, i když se k tomu nepřiznával. Proto taky tak sjel mladýho Kokosa.

„Šéfe?“ zeptal se Maiden.

„Co je?“ trhl sebou Serhij.

„Šéfe, a kdo bude dávat bacha?“

„Ty děcka od mladýho Kokosa.“

Za dvě minuty vystrčil hlavu mladý Kokos, schovaný za rohem starého pětipatrového cihlového domu, a mávl rukou. Serhij odhodil napůl vykouřenou cigaretu:

„Jdeme,“ a mezi zuby ironicky procedil „Přátelé-vlastenci.“

To je taky debilní oslovení, „příteli“, ušklíbnul se Serhij. Už je na čase, aby z toho pitomýho Plastu[1] vypadl. Třeba si dá říct i Maiden. A Kokos ať si tam zůstane, cha.

„Šéfe, máme si zakrejt ksichty?“ zeptal se Maiden.

„Já si ho zakreju, fakt nepotřebuju, aby mě fotr poznal.“

Kokos si tvář nezakrýval. Serhij a Maiden si za chůze ovázali obličej šátky bilosadského fotbalového klubu Mašbud. Jejich místní oligarcha Ihor Nahovicyn je frajer. Fabriku sice nechává jet na půl plynu, ale na klub nedá dopustit. Malí kámoši mladého Kokosa věřili, že Mašbud je nejlepší a mistři nejsou jenom proto, že horníci z Doněcku podplatili všechny rozhodčí. Stejně za ty krtky hrajou samí Brazilci a jiní cigoši. Fakt je, že Nahovicyn do Mašbudu taky nedávno koupil jednoho Brazilce. To kluky štvalo.

Ukázalo se, že za barákem pod ořechem už čeká asi deset kluků. Přišli z druhé strany.

„Vole, takoví mrňousi,“ řekl Maiden.

Polovina z nich přes obličej taky měla fanouškovské šátky s nápisem Bílý Sad.

„Nazdar!“ řekl Serhij.

„Nazdar. Nazdar, šéfe,“ řekl.

„Jste připravený nandat to čmoudům?“

„Vždy připravení,“ odpověděl jeden z kluků.

Naznačil pionýrský pozdrav a dva další se rozesmáli. Kokos zahučel:

„A mamince to nevykecáte?“

Všichni tři si jako na rozkaz odplivli a jeden tiše řekl:

„Běž s tim někam.“

„Dělá si srandu,“ vmísil se do toho Serhij. „Kokosi, proč je do hajzlu nenecháš?“

„V klidu.“

„Hlavně se s ničim nepárat.“

„Jasný,“ řekl za všechny kluk, který předtím odpálkoval Kokose.

„Tak vpřed.“

Vyrazili od baráku a přes dvorky se vydali k přírodovědnému lyceu. Serhij si našel otevřené místo a přimhouřil oči. Podíval se vpravo, na jejich okno. Od okna to k lyceu bylo třicet metrů, před ním ale rostla jeřabina. I když byl strom ještě holý, měl husté větve. Serhij se zahleděl na lesknoucí se okno, za nímž byla na pohled tma. Nedokázal rozeznat, jestli tam nesedí fotr a nechlastá ten svůj moldavský koňak. Chacha, dělá, že má rád čaj. Každýho panáka zapíjí. Blbeček. No a co, tak ho uvidí.

Skupinka proklouzla napůl otevřenou brankou na dvůr lycea. Rychle došli ke stožáru s vlajkou Ázerbájdžánu. Vedle něj visela ukrajinská vlajka – trochu ponižující sousedství.

Přírodovědné lyceum v Bílém Sadu trochu sponzorovala Alijevova ázerbájdžánská vláda. Byl to propagandistický projekt Hejdara Alijeva, ve kterém pokračoval i jeho syn a následovník Ilham Alijev. Ázerbájdžánský projekt ale nezabíral na všechny. Třeba Serhij, Maiden, Kokos i mladší kluci z party byli přesvědčení, že to je vlajka Arménie. No, jak to říct. Moc o tom nepřemýšleli: když šéf řekl, že to jsou čmoudi, tak to jsou čmoudi. Mezi Ázerbájdžánci a Armény pro ně nebyl žádný rozdíl.

Mladý Kokos vykoukl zpoza rohu:

„Šéfe!“

Serhij se pohybem brady a pohledem zeptal: Co?

„Hoďte sebou. Marfa už se valí.“

„Maidene, dělej.“

Maiden, který z nich byl nejhubenější a nejmrštnější, se pokusil vylézt na stožár. Hubeným tělem se přitiskl k hladkému kovu, klouzal ale dolů. Serhij a Kokos ho vysadili k dolnímu kolečku lanka, kterým se vytahuje vlajka. Kolečko bylo tak vysoko, že se k němu ze země nedalo dostat bez žebříku. Ale Maiden už tam byl. Zachytil se za něj krajem chodidla, jednou rukou se držel stožáru a druhou zatáhl za lanko. Vlajka Ázerbajdžánu se svezla dolů. Články mechanismu zběsile zaskřípěly. Vysoký pronikavý zvuk, který člověka nutí vtáhnout hlavu mezi ramena.

„Co to děláte?!!“

Maiden sebou trhl a překvapením se div nepustil stožáru.

Ve dveřích stála vrátná. Jeden z kluků zatím stihl ázerbájdžánsky psanou tabulku, která visela na budově školy, vyzdobit svastikou.

Maiden ještě jednou zatáhl za lanko a kolečka se znova rozvřeštěla. Strhl vlajku, hodil ji na zem a sám skočil z dvoumetrové výšky. Přistál jako žába: doširoka roztáhl nohy a dosedl na zem v podřepu,, až se rukama dotkl země. Z nízkého startu hned proběhl brankou za partou. Námahou mu až hučelo v uších.

Partu Maiden dohnal dvěma skoky.

Serhij zvedl strženou vlajku a vyběhl, pak se ale otočil k Marfě. Marija Fedorivna souseda nepoznala, protože měl šátek. Serhij se taky trochu lekl, a aby to na něm nebylo poznat, rozchechtal se jí do tváře. Takhle: „Che che che che!“ Připadalo mu, že jeho smích je nelítostný, nemilosrdný, výsměšný a kdovíjaký ještě. A hlavně velice mužný.

„Já vás znám! Já si vás pamatuju!“ křičela za nimi Marfa.

Kecá, pomyslel si Serhij. Ale trochu znervózněl.

Teď, když už byli dál, šli demonstrativně pomalu. Ustupovali organizovaně. Serhij už překonal „ostřelovanou zónu“, jak tomu říkal. Místo, kde ho fotr mohl zahlédnout z okna.

Kluci začali skandovat „Bílý Sad! Bílý Sad! Bílý, bílý, bílý!“

A pak už rovnou:

„Vyjebat s čmoudama! Vyjebat s čmoudama!“

Svůj pokřik si předělali z těch fotbalových, na způsob „vyjebat s krtkama“ (o sousedech, doněckých hornících), „ukroše do koše“ (o fotbalistech a fanoušcích z hlavního města), „vyjebat s židama“ (o týmu z Oděsy) a tak dál. Cizí fanoušci měli podobný pokřik i o Bílém Sadu. Nestál ale za nic. „vymlátit vidláky“? Co to jako má být? Bílý Sad je velké průmyslové město. Jinak se klubu z Bílého Sadu mezi fanoušky říkalo „traktoristi“, protože tamní strojírenský závod kdysi vyráběl traktory, známé po celém SSSR. Pokřik ale lépe zněl s pádnějším slovem vidláci.

Když kluci vyšli z dvorů na bulvár, přestali skandovat. Serhij nesl ukořistěnou trofej pod bundou. Zavedl partu do opuštěné průmyslové zóny, kde byly v dobách před krizí garáže nebo možná autoopravna. Ostatní za ním prošli kolem betonových pilířů, kde dřív stála vrata. Podél drolící se cihlové zdi se dostali na betonový plácek s dírou, nad kterou se kdysi opravovaly náklaďáky. U zdi se povalovaly útržky novin, protože do garáží se občas chodilo na záchod. Díra byla do půlky zaplněná hnědou vodou, smíchanou s motorovým olejem.

Serhij hodil vlajku do kouta a se zdánlivou lhostejností, aby se před mladšími patřičně vytáhl, si rozepnul poklopec a jako první se na ní vymočil. Po něm totéž udělali Kokos, Maiden, malý Kokos, pak mladý, co odpálkoval Kokosa, a nakonec zbytek mladších kluků. Některým to nešlo – zrovna se jim nechtělo, a ostatní z nich měli srandu.

Původně chtěli ázerbájdžánskou vlajku spálit, nikdo ale nevěděl, jak špinavý mokrý hadr zvednout, a tak ho nechali ležet tam, kde byl.

„Brzo zase něco podniknem,“ loučil se Serhij u východu z garáží s kluky. „A bude to drsnější.“

Mládež s mladým Kokosem vyrazila směrem do centra. Drželi se v houfu, aby si připadali silnější.

„Školka to je,“ řekl Kokos, který je sledoval pohledem.

Serhij usoudil, že tím má na mysli jejich akci, a honem řekl:

„Tohle byl jenom test. Budem dělat hustší věci.“

Ve třech se vydali přes dvory domů. Serhij zastrčil ruce do kapes a mlčel. Na Maidena je spoleh, říkal si. Na mladého Kokosa taky. Ale starý Kokos, tím si nejsem jistý. Kamarádíme se už dávno, není to ale ono. Aby si ještě neřekl, že to tady chce mít na povel on.

Kokos se ohlédl na Serhije:

„Šéfe, slyšíš?“

„Co je?“

„Proč jsi nepřived svýho bráchu?“

Serhij ironicky pozvedl obočí.

„Vovu? Ten akorát leží v knížkách.“

3

Voloďa Tkačuk slyšel, jak táta někomu otevírá dveře. Šel zrovna s knížkou do kuchyně, aby se ho zeptal, jakého náboženství byli Mongolové, když ve 13. století zaútočili na Kyjevskou Rus. Muslimové, buddhisté, nebo pohani?

Ve dveřích stál neznámý muž ve světle šedém svetru s hnědými kosočtverci a obnošených hnědých kalhotách.

„… vidíte přece na lyceum z okna?“ dokončil větu.

„Ano,“ přikývl otec. „Viděl jsem je. Víte, samotnému se mi to nelíbí. Půjdete dál?“

„Děkuju, ale musím zajít i do ostatních bytů,“ odmítl muž a pohlédl mu přes rameno. „A to je váš syn?“

Táta se otočil:

„Ano. Voloďo, to je pán od policie. Neviděl jsi z pokoje, kdo lyceum počmáral svastikami? Neslyšel jsi nějaké výkřiky?“

Voloďa pocítil, jakse mu protahuje tvář. Díval se otci přímo do očí.

„Ne, četl jsem si ve sluchátkách.“

„Jasně,“ obrátil se otec k okrskáři.

Policista si zapisoval otcovy odpovědi. Nejdřív formální: příjmení, jméno, jak dlouho tu bydlí, kde pracuje, co všechno viděl.

„A vy jste někoho z nich poznal?“ zeptal se okrskář.

„Ne. Já si dětí moc nevšímám,“ zasmál se otec.

Policista se podíval nejdřív na tátu a potom na Voloďu. Otec se znovu zasmál.

„No, cizích dětí, tak jsem to myslel.“

Okrskář se ze zdvořilosti krátce zasmál a psal dál. Desky s papírem tiskl ke zdi v úrovni obličeje a tak, vertikálně, psal. Voloďa si pomyslel, že to musí být strašně nepohodlné. To samé si pomyslel i otec:

„Určitě nepůjdete dál? U stolu to budete mít pohodlnější.“

„Ne, děkuju.“

„Promiňte, a jak že se… nerozuměl jsem vám.“

„Poručík Chrypun. Ivan Vasyljovyč.“

„Rád vás poznávám. Jurij Vasyljovyč.“

„To jste říkal.“

Okrskář Chrypun byl zdrchaný muž s unaveným nažloutlým obličejem. Ze svetru s kosočtverci mu vylézal límeček košile. Po obou stranách čela měl velké kouty, které se mu leskly potem.

„Kolik jich bylo a jakého věku?“ zeptal se.

„Viděl jsem jich asi… é… osm. Ale část jich už byla za domem.“

„Jo,“ policista rychle psal do protokolu, který tiskl ke zdi. „A věk?“

„No… tak čtrnáct patnáct.“

„Hm?“

Otec vycítil policistovy pochybnosti a ještě jednou se zamyslel:

„Vlastně… většině bylo spíš dvanáct třináct. Starších bylo jenom pár.“

„Aha,“ ožil policista. „To vrátná říkala taky.“

Rychle psal do protokolu. Voloďa si pomyslel: je rád, že svědkové říkají víceméně to samé, má to tak jednodušší. Vypadá to, že své práce má plné zuby. Nikoho samozřejmě hledat nebude. Táta to hraje pěkně – nebo snad Serhije doopravdy neviděl? Pohlédl se otci na záda. Ne, neviděl. Táta žije tak trochu ve vlastním světě, jako vždycky. Hrát neumí. Chce prostě pomoct. Zajímalo by mě, jestli by jim to řekl, kdyby Serhije viděl. Je takový, že z blbosti by to na něj říct mohl. Jako že to pro něj má být poučení. Ještě by byl hrdý na svou zásadovost. Říkal by si, že to je velice pedagogické. Ale kdo ví.

„No dobře,“ řekl policista tónem, jako by se loučil. Dál si ale něco škrábal do protokolu.

Psát v takovéhle poloze musí být fakt strašně nepohodlné. Ten Serhije určitě hledat nebude.

Voloďa kdysi zkoušel Serhije trolit: a to neva, že fotr toho tvýho Irona Maidena, nebo jak mu říkaj, je taky náplava? Pracuje přece v Moskvě. A manžel tety Káti zase dělá kamioňáka v Americe. Seš blbej, řekl mu na to Serhij. Naši se tak nechovaj! „Jak ‚tak‘?“ „Ty máš v hlavě akorát to svý učení. Bílej Sad jich brzo bude plnej a až budeš muset vyjít večer na ulici, budeš posranej až za ušima. Pak ti to třeba dojde. A teď běž a čti si ty svý knížečky, humanoide. Teda pardon, humanisto. A vůbec, já proti naplaveninám nic nemám, ale ať si zůstávaj u sebe doma.

Policista psal a psal. Co to tam může škrábat, pomyslel si Voloďa.

Otec se opřel ramenem o zárubeň. Jako vždycky tak, aby dobře vypadal. Myslí si o sobě, kdovíjak není sexy, tenhleten otecko. Něco přitom v hlavě má, ale co? Občas je jako malé dítě. Vážně by mě zajímalo, jestli by to na Serhije řekl, nebo ne.

„Dobře,“ řekl znovu policista.

Dopsal ještě několik frází. Podal otci protokol a tužku:

„Přečtěte si to, a pokud je tam všechno správně, podepište se.“

Papír byl z obou stran úplně popsaný.

„Že jsem vám to ale pěkně vyložil,“ prolétl zápis otec. „Úplný Shakespeare!“

Policista se stejně jako poprvé mechanicky zasmál. Čistě ze zdvořilosti.Vypadal strašlivě unaveně.

„Je to správně?“

„Snad ano.“ Otec podepsal, aniž by si vůbec něco přečetl.

4

Olja Tkačuková se vracela domů, Nohy se jí podlamovaly a v břiše pociťovala nesnesitelnou lehkost. Chtěla se zhluboka nadechnout, ale nešlo to.

Přece jen ji propustili. Kandidátky na propuštění byly tři: Olja, Bilejčuková a Vira Kočubejová. O tom, koho propustí, rozhodovala odborová komise. Státní Správa telekomunikací se připravovala na privatizaci, všichni už věděli, že ji koupí jejich oligarcha Ihor Nahovicyn. A před privatizací probíhala optimalizace.

Koho se ale optimalizace bude týkat, to bylo na komisi. Nebylo jasné, jestli z jejich oddělení propustí jednu nebo dvě zaměstnankyně. Kdyby propouštěli jednu, bylo by to jednoduché: Virka Kočubejová u nich pracuje nejkratší dobu a nemá děti. Ale co když budou chtít propustit dvě?

Takže Olje nezbývalo než válčit s Bilejčukovou. Olja má dvě nezletilé děti. Samozřejmě, Bilejčuková má čtyři, ale dvě z nich jsou už plnoleté. Nejsou závislé na rodičích. Jenomže Oljin muž oficiálně pracuje v Bilosadmaši, kdežto manžel Bilejčukové je nezaměstnaný. Jo, vysvětlovala Olja odborové komisi, a to nevadí, že si v Moskvě načerno vydělá desetkrát víc než můj Jura?

„Můj starší syn půjde v létě na vysokou,“ prosila Olja.

„V našem státě je vzdělání bezplatné,“ zabručel do knírů předseda odborové komise.

Všichni, dokonce i ten v obleku, o kterém si na začátku schůze šeptali, že to je Nahovicynův člověk, se křivě usmáli.

A zatímco spolu válčily, Vira Kočubejová odešla na mateřskou, a najednou ji propustit nemohli. Chytrolínka vyčůraná. Takže na dnešní schůzi je propustily obě, Olju i Bilejčukovou.

Bilejčukové trapné výmluvy, že práci nemají ani její plnoleté děti, taky moc nepomohly. Jo, starší syn je pořád někde po tržnicích, víc se tam ale hádá s Gruzíny než pracuje.

Stejně je to otrava, říkala si Olja. Zkazilo jim to přátelství a nakonec stejně propustili obě dvě. A přátelství jim nikdo nevrátí. Přitom Vira kdysi byla jedna z jejích nejlepších kamarádek. V práci vtipkovaly, že si Serhij jednou vezme jejich Ljubu. Olja si na to vzpomněla, zasmála se pro sebe, vrátila se do reality a povzdychla si. Co teď bude dělat?

Po schůzi se Olja Tkačuková a Bilejčuková snažily jedna na druhou nedívat. Na ostatní pak hleděly s uraženou převahou.

A Virka Kočubejová, zákeřnice jedna, ta na schůzi ani nepřišla.

Co teď bude dělat? Cestou domů si Olja v Puškinově parku sedla na lavičku v postranní aleji a trochu si poplakala. Pak vyšla na hlavní chodník, poprosila nějaké puberťáky o cigaretu a vrátila se ke své lavičce. Olja kouřila jen výjimečně. Teď seděla na studené lavičce uprostřed loňského listí. Přes zimu listí získalo vlhce hnědou, skoro černou barvu. Vykouřila cigaretu a zatočila se jí hlava. Bylo to příjemné. Odhodila filtr do mokrého listí. Pak seděla a přemýšlela, až se nakonec vrátila k tomu, o čem uvažovala předtím.

Serhij se na školu dostane, peníze na to už mají odložené. Rodiče také něco přidají. Pokolikáté už. A jak ho podporovat potom? A pro Voloďu sežene peníze kde? No, ten se na vysokou dostane sám, a určitě do Kyjeva, chtěla by mu aspoň občas něčím přilepšit, aby nebyl o hladu. Všechno má svůj čas. Teď je na řadě Serhij.

Nebylo by lepší, kdyby tehdy, když jí to nabízely sestřenice ze západní Ukrajiny, odjela s ostatními do Španělska? Larysa si třeba u Vyžnyce staví barák, a to nemá manžela. Její děti jsou už všechny na vysoké, studují. Pod dohledem babiček to nějak zvládly. No, moji rodiče… Zato mám Juru, spolehlivé zázemí. Ale kdybych tam tehdy jela, vydělala bych dost, aby Serhij i Voloďa mohli studovat. Už bych byla zpátky.

A co teď? Než si vyřídí vízum a něco si najde, bude to trvat věčnost. Serhij už má nejvyšší čas. Neví sice, kam se bude hlásit, jestli do Charkova nebo do Kyjeva, ale všechno se teď bude muset zařizovat na poslední chvíli. Proč jsem to odkládala, na co jsem tehdy myslela? Nechtěla jsem tu nechat malé děti, ale opustit velké není o nic lehčí.

Na hlavním chodníku seděli na opěradle lavičky tři kluci. Nohy v teniskách měli na přímo na sedátku. Jeden vyprávěl něco veselého, divoce u toho gestikuloval, a dva další se nakláněli dopředu, aby na něj dobře viděli. Olje se chtělo říct jim ještě o jednu cigaretu, ale zastyděla se. Vstala a šla domů.

„Jurko,“ řekla.

„Do háje,“ vzdychl on.

„Pošleme děti na návštěvu za babičkou. Přece jen si musíme promluvit.“

„Serhij tu není,“ mávl rukou Jura. „A Voloďa má sluchátka.“

„Co se to zase učí?“ usmála se skrze slzy.

„Španělštinu.“

„To je ale polyglot.“

„Jen aby mu to vydrželo dýl než měsíc.“

„Tak ono se nic nestane.“

Olja se podívala na zavřené dveře pokoje, kterému ještě pořád říkali dětský.

„Nech ho být.“

Vešli do kuchyně a nezavřeli za sebou, aby Voloďa nepojal podezření, kdyby se snad zašel otce zeptat, proč v zimě nebije hrom nebo jak se stalo, že muslimové se z nejrozvinutější a svého času nejliberálnější civilizace světa vrátili do vlastního náboženského středověku.

Proto Voloďa, který stál v dětském pokoji kousek od dveří, z rozhovoru slyšel to hlavní. Zvlášť když otec zvýšil hlas:

„Samotnou tě za hranice nepustím! Nikdy!“

Jura plácl dlaní do stolu, protože není žádný mačo, který bouchá do stolu pěstí. Dokonce ani po několika půldeckách koňaku s čajem.

„A co budeme dělat?“ Olja taky zvýšila hlas. „Prodávat na tržnici jako máma nepůjdu. Budu dělat cokoliv, ale tohle ani za nic.“

„Ženská má být doma s dětma,“ prohlásil Jura, ale už když to říkal, znělo to prázdně.

„A jak to uděláme? Jak uživíme Serhije?“

„Ať jde na vojenskou školu. Dostane uniformu, jídlo i ubytování. Na kyjevském vojenském institutu se pořád dá studovat radiové inženýrství.“

„Copak on chce na vojenskou?“ povzdechla si Olja.

„Sám se zapsal do Plazu, teda do Plastu, tam to chodí skoro jako v armádě.“

Serhij Plastu jinak než Plaz neřekl a připadalo mu to velice originální a vtipné. V Bílém Sadu byl Plast díky několika nadšencům oproti zbytku regionu neobyčejně silný. Když se tam Serhij přihlásil, Olja se na to moc netvářila, připadalo jí, že je ta organizace tak trochu moc, ééé, vlastenecká. Jura tehdy jenom lehkovážně mávl rukou: no, vlastenectví ještě nikdy nikomu neuškodilo.

„Na vojenské škole se mu taky nic nestane,“ řekl Jura.

Olja cítila, že Jura přesvědčuje sám sebe.

„Jedna věc je nosit uniformu v Plastu, a druhá pět let v kasárnách.“

„Klukovi to neublíží. Tím spíš takovýmu ulejvákovi zatra…“

„Juro! Takhle o něm nemluv.“

„Vždyť je to pravda.“

„Vzpomeň si, co sám vyprávíš o armádě.“

„To byla sovětská…“

Ale Jura se už vzdal. Nasupil se a mlčel. Olja jemně naléhala:

„Musím jet. Serhij se na vysokou určitě dostane. Moji příbuzní mu pomůžou. Ale z čeho budeme žít?“ zeptala se už něžně. „Sám vidíš, kolik ti platí.“

„Do hajzlu, tak co kdybych jel já?“ vybuchl Jura.

„Jurko, já ti nic nevyčítám. Vyčítám ti snad něco? Vyčítala jsem jsem ti někdy něco? Ale co budem dělat, Jurko? Asi budu muset jet. Jenom na rok. Snad… Sakra! Aspoň bych mohla konečně vrátit rodičům ten dluh. Víš jaký to je, když ti je čtyřicet a pořád žiješ z peněz rodičů?“

Olja vzlykla a ohlédla se na dveře dětského pokoje. Jura se k ní natáhl a objal ji kolem ramen. Olja se uraženě odvrátila. A v tu chvíli Jura uhodil dlaní do desky stolu a vypálil:

„Tak pojedu radši já.“

„Ty?“ Olja zvedla pohled.

Jura uviděl v očích manželky pochybnosti a zvedl bradu.

„A co má být?“

„Počkáme radši ještě pár měsíců.“ Olja se najednou uklidnila a už si utírala slzy. „Třeba se to nějak vyvrbí.“

„Počkat můžem. Možná se to fakt vyvrbí. Ale když ne, musím jet já.“

Olja se odmlčela.

„A co má být?“ zopakoval Jura. „Stejně mi platěj houby s octem. Já jsem muž, já musím vydělávat.“

To už Jura přesvědčoval spíš sebe než ji, protože slovo dělá chlapa. A když je muž a jednou to řekl, musí slovo dodržet.

„Ale ještě počkáme,“ zopakovala Olja. „Snad se to tady nějak vyvrbí. Třeba nebudeš muset jezdit nikam. Pár měsíců nic neznamená.“

[1]    Ukrajinská skautská organizace, obdoba našeho Junáka. Poznámka překladatele.

Fot. aut: Rafał Komorowski – Власна робота, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=41879510